Quo vadis, Domine?

Kdo hledá, najde. Moc hezké...

Plně s Vaším výklade situace souhlasím. Napsala jste to citlivě a podle pravdy. Měli bychom být více trpěliví při uskutečňování svých cílů.

Mezi Vašimi docela realistickými články je tento někde jinde, a řekla bych, že (ještě!) výš. Díky za něj a doufám, že přiměje co nejvíc lidí k zamyšlení.

Naše cesta je zbytečně klikatá. Zastavujeme se, natřásáme si peří i jako poražení s pramalou ambicí. Komplikujeme cestu schopným, aby neuspěli. V kalužích číhá závist, v rigolech neupřímnost, v křoví kolem cesty je přehršel papouščího peří. Na naší cestě se odráží barevná neschopnost...

Sympaticky poklidné zamyšlení v této rozjitřené době.

Omlouvám se, odkliklo se mi to dřív. Takže: Bibli jsem nečetla, desatero mi něco sice říká a asi se jím vlastně řídím, i když je to spíš mojí povahou. Ten konec chápu, ale s obětováním se za každou cenu nesouhlasím. Každý v sobě nosíme jistou dávku sobectví a někdy není na škodu ho v malé míře projevit. Panebože, nespletla jsem se v povolání? Ha ha ... Ale máš to, Blanko, hezky napsáné. :-)

Kráčíme, jak nejlépe umíme. Občas zakopneme, občas si natlučeme, ale je důležité vstát a pokračovat. Na vzory moc nedám, nerada něco, nebo někoho kopíruju. Bílí se také neřídím