Zlá slova. Proč je říkáme?

V tomhle nejsem moc dobrá a mnohdy se u mě smutek nebo zklamání přetaví do "jedu", jak to někdo nazval. Je mi to dodatečně dost líto, ale každá rada drahá. Snažím se to překonat a jsem ráda, když ten adresát mě zná natolik, že ví, že to nemyslím zle.

Neměli jsme nikdy zrovna klidné manželství. Oba jsme narozeni ve znamení střelce, společensky akční povahy a já navíc mám půlku krve maďarské. Po 32 společného života nám nějak dochází,co navzájem pro sebe znamenáme. Pravdou je,že trávíme hodně času každý ve svém prostoru.Manžel u televize a já ve svém rukodělném atelieru. Každý den si ale najdeme prostor spolu pohovořit. Oba jsme začali dělat Univerzitu 3.věku a tak máme o čem rozjímat. No a zlá slova od mámy? Je jí 78.Měla dost těžký život.Byly doby,kdy byla mistrem manipulace a tvrdé výchovy. Dnes na sklonku života to s ní není dvakrát lehké. Naučila jsem se ji brát takovou jaká je.nedávno jsme měli dost těžké období .Po dobu 2 měsíců jsme jí pomáhaly se sestrou prodávat byt ,vyklidit ho a odsťehovat ji do penzionu pro seniory/kam šla prosím na své výslovné přání/. nesla všechno velmi těžce,ale dokázali jsme to.Stará dáma nám dala VELMI zabrat. Ještě dnes jsem z toho unavená,ale to přejde. Pravdou je,že když má stará dáma krizi,tak spolu po skypu moc dlouho nemluvíme. Všechno odezní a jedeme dál.Vždyt za každým mrakem vyjde opět slunce.Krásný večer všem.

Já místo toho, abych si představovala na místě partnera někoho cizího, bych si představila, nebo spíš uvědomila, že nevím, kolik společného času nám ještě zbývá, a že ho nechci kazit zlými slovy.

Mí rodiče byli od sebe věkově rozdílní. Tatínek odešel do důchodu a maminka pracovala. Když i ona nastoupila do důchodu, vznikala u nich ponorková nemoc. Nebyli na se sprostí jenom občas když jsme přišli na návštěvu, měl tatínek poznámky, že ho pomlouváme, že všechno slyší. Nechtěl si k nám jít přisednout a většinou seděl ve svém pokojíčku a luštil křížovky nebo si četl. Bylo mu 70-75 a mamince o 11 let méně. Když jsme byli vedle něj tak nás většinou neslyšel. Potom hodně onemocněl a my jsme mysleli, že se nedožije 80 let. Maminka se starala, chodila s ním k lékaři a vyřizovala vše potřebné. Nikdy si při tom nestěžovala ani nenadávala. Tatínek se z toho těžko dostával, ale 80 jsme oslavili. Uvědomil si co jsme pro něj dělali a začal se chovat úplně jinak. Dožil se 88let a zemřel tři dny před jejich 50ým výročím svadby.

Ano. Někteří staří lidé jsou stejně nepoučitelní. Moje jedna starší známá mi radila toto- radši vždycky počítej do 20ti,než abys řekla to ,co by tě pak mohlo mrzet. A já to takhle praktikuju už víc než 20 let a mohu jen a jen doporučit.

Víc než smutné. A to se předpokládá, zjevně mylně, že už bychom ve stáří mohli mít rozum. S rozumem to ale zjevně nesouvisí, spíše s inteligencí. Aby se buran projevil, musíme ho mít v sobě stejně jako lidumila. Pak záleží jen na naší inteligenci, kterému z nich dáme přednost. Není se na co vymlouvat. Všechny volby jsou jen a jen naše.

Shodou okolností jsem před chvílí narazil na stejné téma, také velmi zajímavě podané: https://www.damy.cz/index.php/vztahy1/partnerstvi/1690-jak-100x-nic-umorilo-vola-aneb-jsi-nemozna

Moje maminka říkala , že manželství jaké je, hodně záleží na ženě. Zdálo se mi to dost jednostranné , ale časem jsem zjistila , že na tom něco je.Když jsem v pohodě a šířím kolem sebe dobrou náladu , je i doma spokojenost.Víte myslím , že muži potřebují mít stále pocit , že jsou pro ženu jedineční a potřební. U nás doma to tak je .