Tušení jara

V březnovém ránu, když Josífek svůj svátek slaví,
z okna se dívám, zimní háv krajinu svírá a mrazí,
je cítit napětí, tajemné pnutí, 
něco se děje, co brání mi v hnutí. 

Za kopcem, za lesem, tam se cos děje,
něco k nám chvátá, něco k nám spěje.
Paní zima stále tu kraluje, mrazivými ornamenty čaruje,
chtěla by vládu, chtěla by moc,
jaro ji rozpustí jak černou noc.

Za kopcem, za lesem už jaro bydlí,
zelenou větévkou čistí si židli.
Usedne na ní již brzy a pevně,
hned se tu rozvoní svou vůní země.

Svěží barvy již příroda míchat začíná,
a tím nástup jara ochotně přijímá.
Vítám tě jaro, vítám tě zdáli,
však už jsme o tebe všichni tu stáli,
vítej a zůstaň, jak dlouho ty můžeš,
k veliké radosti nám dopomůžeš.