Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní
příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke
konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv
vulgarismy.
Hana Práglová
13.1.2018 19:15
S partnerem jsme zatim k naší obousteanné radosti v pořádku.Ake mēla jsem v nemocnici maminku.Potřebovaka kyslík,péči....Když jsem řekla lékařce,že to doma nezvládnu-taky jsem se necítila dostatečnė dobře- a musela by být u nás v bytė,tak mi odpovědēla,že to nechápe,protože kdysi vydlelo spolu v bytē spousta lidí a nikomu to nevadilo...Byly to špatné chvilky..m
Alena Vávrová
13.1.2018 09:13
Maruško F., tak toto říkala už i moje maminka, když měla v péči svoje rodiče, a měla bohužel pravdu. A já jsem měla ve svém neštěstí štěstí, že manželova nemoc postupovala velice rychle. Ale i tak jsem se hodně vydala ze sil a následky se dostavily. Tehdy opravdu nebylo na koho tu péči delegovat.
Jana Šenbergerová
12.1.2018 17:04
Zažívala jsem to 11 let, z toho půl roku natvrdo. Hodně mi pomáhala kamarádka. Nelituji toho, že jsem si nechala manžela ležáka doma, i když jsem málem odešla s ním, protože mě postihl infarkt. Nevnímala jsem péči o něho jako nějaké omezení, spíš jako kus života těžšího a složitějšího, ale v mnohém i přínosného. Určitě mu bylo doma líp. Pokud může člověka někdo vystřídat, je to určitě dobře. Pomoci bych se nebránila.
Marie Foltýnová
12.1.2018 15:50
Jednou jsem někde četla,že když se někdo stará o těžce nemocného,nebo starého dementního člověka.Tak to že jsou dva pacienti.Ten starý,nemocný a ten,kdo se o takového člověka stará.Nedávno jsem navštívila příbuznou skoro devadesátiletou babičku.v domově důchodců.Padl na mě strach z bezmocnosti.Jednou k tomu možná dojde.Moje maminka bydlela poslední roky u nás.Bylo jí 91 když zemřela.Měla jasnou hlavu,chodila o čakánku po ulici.ale užila jsem si své.Nerada bych byla někomu na obtíž,ale stáří prožívá každý jinak.
Zuzana Pivcová
12.1.2018 10:52
Je to hodně složité. Určitě hraje velkou roli citový přístup, s jakým kdo k takové péči o blízkého přistupuje. Někdo, hlavně věřící, si ani nedovede představit, že by nepečoval, a bere to jako fakt bez pocitu vlastní újmy. Někdo to bere jako povinnost, ale s vědomím, že tím trpí, že by chtěl žít jinak. A pak je takové to, co by tomu řekli lidé. Myslím, že fyzické síly se i zde hodně přizpůsobí psychice. Šťastni ti, kteří se do podobné situace nedostanou nebo se v péči mohou s někým střídat.