Mám, nebo nemám? Zvítězila zvědavost. A tak jsem v lednu šla na setkání íčkařů do nových redakčních prostor. Ty staré jsem neznala, proto jsem nemohla srovnávat. Cestou k cíli jsem kličkovala mezi cizinci postávajícími před orlojem na Staroměstském náměstí. Nevěděli, že předcházející den byl stroj kvůli rozsáhlé opravě zastaven a až do léta nikdo kromě restaurátorů figurky neuvidí. Já na tom byla lépe.
Opravený interiér starého domu mě přivítal vrzajícím výtahem a ve 3. patře hlasitým hovorem a smíchem. Nevěděla jsem, co mě čeká. Nikoho jsem neznala, s nikým jsem si nepsala, nikomu jsem netelefonovala. Co když se stanu persona non grata? S obavami jsem překonala svoje rozpaky a vstoupila. Rázem jsem se ocitla v jiném světě. Ihned se ke mně vrhla osoba ženského pohlaví se širokým úsměvem nejen ve tváří, ale hlavně v očích, se slovy: Tebe neznám. Já jsem Olga, a ty? Představila jsem se a v duchu Olze děkovala za odstranění mé duševní zábrany. A zírala. Přátelská atmosféra doslova sálala z každého koutu místnosti. Bohatě prostřený stůl z donesených dobrot mě nezajímal. Fascinovaně jsem sledovala uvolněnost, bezprostřednost, optimismus tryskající z každého přítomného člověka. Postupně jsem ztrácela nejistotu, poslouchala příběhy, příhody, pozvánky, výzvy a litovala, že jako pracující důchodkyně jsem si odskočila z práce, do které jsem se po hodině musela vrátit.
Tohle, že je setkání redaktorů s přispěvovateli a čtenáři?! Nějakou dobu svého profesního života jsem pracovala jako novinářka, i když jen okresního deníku. Když za námi do redakce přišel čtenář, buď chtěl podat inzerát, nebo někomu vynadat, či si na někoho stěžovat. Tady? Tady vládla a vládne symbióza, synergie, souznění. Ale hlavně vzájemný respekt, ohleduplnost a odhodlání neházet flintu do žita se zvyšujícím se číslem odžitých let. Užívat si každého dne. Smát se, radovat se z každé maličkosti. Jinými slovy, íčkařská komunita má budoucnost. Do kamene bych vytesala: TAHLE ZEMĚ NENÍ JEN PRO MLADÝ!
