Bála jsem se psa

Nemám ráda setkání s bezprizorními psy. Ujišťování majitele volně pobíhajícího pejska, že je hodný, mě opravdu neuklidní. Od té doby, co vlčák prolezl dírou v plotě zahrady, strhl dceru z kola a prokousl jí stehno, nevěřím žádnému. Často neodhadne člověk člověka, natož pak jiný živočišný druh.

Jako malou mě pokousal vlčák. Prokousl mi nohu a já celé prázdniny byla nepoužitelná. Hrozně jsem se bála psů hlavně vlčáků. Jinak psi mám moc ráda. Toulavých psů se do dneška bojím!!

My jsme měli vždy jezevčíky. To jsou psí profesoři v přestírání čehokolv. A ten můj dlouhosrstý byl fskt statečný. Bránil každé malé štěně před jakýmkolv ať to byl člověk a nebo velký pes. Ale nepamatuju se,že by někoho někdy napadl. To sousedů pudl byl fakt pes nevyzpytatelný a zákeřný. Ale kamarád měl novofundláka a ten lákal na zahradu místo aby bránil a odháněl. Všechny děti v okolí ho milovaly a jezdily na něm jako na koni. Dávali mu do srsti kolem uší mašle a on držel a byl šťastný kako blecha. Až na ty ožužlané náplety u dětských svetrů a bundiček nikomu nic neprovedl.

Já se psů nebojím a nikdy mi neublížili, švagr se bojí hrozně a všichni psi /mimo Vendy/si na něj dovolují, štěkají a vrčí. Cítí ten strach ataky se začnou obávat.Když jdu s pudlíkem a řítí se dobrman nebo něco velkého a neznámého, beru ho do náručí. Jeden neví. Konejšivě říkám :Hodnej, malej pejsek.

Ne mne zase útočí husy! Tuhle jsem jedné musel pohrozit, že jí dám na zobák gumičku. Až pak toho nechala.

Také se toulavých psů dost bojím a jsem nejraději, když je nepotkávám...

Mám psy ráda, ale toulavých se bojím a ke všem mám patřičný respekt. Mám jednu úsměvnou příhodu s pejskem průvodcem turistů. To jsme byli na pobytu v Habovce na Slovensku. Jednou jsme se vydali na túru k takovému malému poutnímu místu. Přišli jsme na rozcestí a nevěděli, kterou cestou jít dál. Příběhl takový malý Vořech neurčité rasy a chvíli na nás koukal a pak běžel po jedné z cest, váhali jsme a on se pro nás vrátil. Běžel před námi až na místo, kam jsme měli namířeno. Počkal na nás a doprovodil nás zpět na kraj vesnice. Ráda jsem si článek přečetla a úplně vás Věrko chápu.

Já mám ke psům respekt. Jsem ráda, že už jich tolik po vsi neběhá volně bez pána, jako o bylo dříve.

Psů jsem se nikdy nebála. Jako malá holka jsem se vrhla mezi peroucí se psy, aby toho nechali, a málem jsem to schytala za ně. Vždycky jsem toužila po psu a v Týně jsme konečně měly fenku Lesanku. Můj nadřízený v archivu chodil ještě za svobodna běhat do parku a vždy se na něj vyřítil nějaký pes a on byl z toho úplně vyřízený a tvrdil, že psy nemá rád. To bude tím, říkala jsem si, pes to vycítí. Jednou jsem ale v paneláku, kde bydlí sestra, vyšla zadním vchodem, kde je celkem pusto, a tam venčil cizí muž vlčáka. Jakmile jsem otevřela dveře, pes se rozběhl a vrhl se na mě, nikoliv přátelsky. Naštěstí poslechl, když ho pán odvolal. Od té doby mám v důvěřivosti určité rezervy, i když psy mám ráda stále. Takže Tě, Věrko, úplně chápu.

Se psy to není jednoduché. I když jsem milovnice psů, tak se s cizími psy dávám do hovoru jenom v přítomnosti majitele nebo přes plot. Několikrát jsem si před léty hrála s obrovskou dogou za plotem. Se štěnětem by mohl nastat problém, že ho člověk odvede a ono nebude trefit domů.