Jana Kollinová
17.2.2018 13:11
Poučný článek. Chápu, když někdo chce navázat řekněme přátelský vztah a je vtažen do muzea rádoby rodinných úspěchů osoby svých citových zájmů. Kdo jde do takového dobrodružství možná později uspěje, ale projde si úskalím uvedeným v článku. Promiňte odbočku, zdánlivě nesouvisející, ale dle mého názoru korespondující s ohledem k zaměření portálu i60. Setkání se spolužáky po více jak x... letech. Nedokáží mnohdy navázat na bezstarostně prožité chvíle, být opět oním vzácným přítelem ze školních let, smát se, uvolnit se a vnímat pomíjivé okamžiky mládí a při první příležitosti každém ukazují domy, zahrady, pohledy z dovolených v exotických krajinách a diplomy svých dětí, transformují svoji vlastní identitu do jejich úspěchů a najednou zjistíte, že jste na setkání zcela jiné třídy se zcela jinými spolužáky.
Marie Ženatová
17.2.2018 13:05
Máte pravdu, že většinou každý osamocený člověk je rád, že má alespoň svoji rodinu. Je velikou výhodou mít hodně vnoučat, kterým se může věnovat - jenže když už víc odrostou a nepotřebují ho? Zase musí nějak žít - mít svoje koníčky, známé, přátele, dobré sousedy i svoji blízkou ale i tu širší rodinu...
Věra Halátová
17.2.2018 12:50
Každý, ať muž nebo žena, který/která zůstal/a sám/a, je zaujat/a svou vlastní rodinou. Už Anton Pavlovič Čechov napsal v jedné své povídce že: Nebereš si jenom toho jednoho člověka, současně s ním si bereš jeho minulost. A čím je člověk starší, tím "obsáhlejší" minulost má. Muži vadí, že žena se zabývá svými dětmi a vnoučaty. A on, většinou dělá to stejné. Ale každý upřednostňuje tu svou rodinu. Petr Janda, někde jsem to četla, na otázku, proč si nevybírá partnerky mezi svými vrstevnicemi, odpověděl: Protože na mne nemají čas, zabývají se dětmi, vnoučaty. Otázka ale je, jak dlouho se ta o hodně mladší partnerka bude zajímat o něj samotného. Měla jsem přítele, u nás to bylo přesně naopak. Já tvrdím, že děti se musí postarat samy o sebe a o své potomky, naopak on neustále hovořil, především o dceři, syna nějak vynechával, o jejích dětech, no ty byly výjimečné ve všech směrech, až na to, že se ještě v šesti a dále letech počurávaly - asi vina matky, dcery mého někdejšího přítele. Ta autorka píše nějaký dojem nějakého muže. Všechny články, zde uváděné, jsou jaksi generalizující, jako by všichni lidé byli stejní, ve věku od - do, i když ani ten věk tady nebyl nikdy definován. Ti autoři těch článků zde, dostávají za to placeno, nebo jsou z řad těch "seniorů IN"?
Dagmar Bartušková
17.2.2018 12:29
Nesnáším, když někdo sotva dosedne, začne mluvit o dětech a vnoučatech. Nedej bože, když vytáhne mraky fotek! Něco jiného je, pokud to druhého zajímá, v krátkosti o dětech pohovořit a pak přejít na jiné téma, Jinak mizím.
Věra Lišková
17.2.2018 12:21
Udělala jsem stejnou chybu, jezdili jsme s přítelem za dcerou na návštěvu, až jsem si všimla, že na dceru žárlí. Láska mezi námi se vytratila, nahradilo jí soupeření, ala moje úspěšné a tvoje ještě úspěšnější děti. Zůstali jsme jen kamarádi.
Daniela Brunclíková
17.2.2018 11:55
Tedy,musím říct,že mě článek docela zaskočil,neboť mi nastavil to pověstné zrcadlo a uvědomila jsem si,že je to tak trochu můj případ.Ne,že bych o dcerách mluvila pořád,ale mluvím o nich hodně,protože jsou pro mě to nejdůležitější na světě a jsem na ně fakt pyšná.Vůbec mi nedocvaklo,jak by to mohlo pro případného nápadníka být otravné a odrazující.No rozhodně - díky za prozření :)