Kavárny a hospody. Proč je potřebujeme?

Když po pravdě napíši, že jsem v kavárně nikdy v životě nebyla, bude vám to možná divné. Na vesnici nebyla a od zvířatek jsem se stejně nikam nedostala. Tady ve městě kavárny nenavštěvuji, protože bych asi byla bezradná, co si objednat. Zkrátka, nemám zkušenosti, nechci se ztrapnit. Neznám druhy kávy, se specialitami bych si nevěděla rady. No a jelikož jsem samotář, nehledám nikoho, kdo by se mnou do kavárny zašel a " poučil mne". Ale neschazí mi to, nevím o co přicházím a se svým dosavadnim způsobem života jsem naprosto spokojená. Toulky přírodou, pejskové, pomoc potřebným lidem, práce na zahradě a společnost mých blízkých, to je moje radost největší.

Nekouřím a tak jsem ráda, že restaurace přestaly páchnout a že my nekuřáci máme konečně příjemný prostor pro posezení. Poznámka, že pár cizích cigaret nikomu neuškodí, mě pobavila. O co více neuškodí kuřákovi, když se chvíli obejde bez nikotinové tyčinky!

Kavárny, kavárničky i malé venkovské hospůdky mám moc ráda. Zvláště, které jsou zařízeny ve stylu prvorepublikovém a ještě třeba klavír, nebo džezový doprovod, to nemá chybu. Člověk má pořád co pozorovat, třeba i sám. Zatím jsem nenatrefila na vyloženě provokující děti, jen v létě bývají pro ně mimo restaurace hřiště, ale to je normální. Jsem ráda, že je zákaz kouření, protože mám alergii na cigaretový kouř, nemohla jsem dřív chodit i do míst, kde se kouřilo třeba odděleně a stejně jsem začala otékat. Zajímavé je, že menší doutníkový kouř mi nevadí.

Od té doby co si v restauraci nebo kavárně nemohu zapálit dýmku, tak do těchto podniků nechodím.

Do restaurací chodím s manželem i s přáteli.Jsem ráda,že se v tėchto podnicích nekouří.Nejrnom proto,že ta mohoz i dėti,ale predevšim proto,že při příchodu domů nesmrdím kouřem..Olgo Sk.,nevím,odkud jste,ake při návštėvě Bohumina určitė takovou restauraci najdete!!

Neměli byste tip na prima restauraci kde člověk slyší své vlastní slovo a ne vřískot dětí a drby maminek?

Můj partner do hospody nechodí, ale spolu vymetáme restaurace docela často - s přáteli tam slavíme a na výletech se tam chodíme najíst. Sama tam chodím 2x měsíčně: na setkání s bývalými kolegy a s přáteli z klubu. Dáváme přednost nezakouřenému prostředí. Nebývá příjemné procházet kordonem kuřáků před restauracemi, měli to nechat na restauratérech. Časem by se to usadilo samo, bez příkazů a zákazů.

Rozlišuji, zda jdu občas do restaurace nebo kavárny sama něco konzumovat, anebo tam mám sraz s jedincem či partou. Když jdu sama, preferuji klidné prostředí, žádný hukot. Když jde o větší zábavu, jsem alespoň částečně její součástí a ruchu se nebráním.

Zlobí mně klávesnice u mobilu.:-( Sorry.

Ano paní Dagmar to napsala opravdu výstižně NEUKOČÍROVANÉ DĚTI. U nás zřídili bistro se zahrádkou. Xhodili tam vesměs penzisté. A pak se ram zjevila mladá matka s batoletem a kamarádkou. A jednoho krásného dne tak usilovně diskutovaly ař jim batolata vesele lezla přes chodník směr zastávka autobusu. Když jsme je s jednou paní upozornily na to že jim ta děcka asi skončí na vozovce začalo rodeo. Matky se konečně probraly z klídku a lítaly jak smyslů zbavené. Ale bistro tam vydrželo jeb půl roku.