Foto: archiv autora

Johan

26. 2. 2018

Můj příběh

Autor: František Matoušek

Hodnocení:

(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Alena Vávrová 28.2.2018 15:06

Pěkně vyprávěný příběh!

Zdenka Jírová 27.2.2018 23:29

Zajímavá vzpomínka. Jsem ráda, že jsem ničemu podobnému nebyla vystavena, narodila jsem se v posledních měsících války.

Jana Kollinová 27.2.2018 13:00

Přečetla jsem článek se zvláštními pocity. Narodila jsem se ve Vogelsbergu, kam byli moji rodiče totálně nasazeni, v roce 1944, pár měsíců před koncem druhé světové války. Místní úřady odmítly přání rodičů uvést jméno Jana tak maminka nakonec souhlasila s alternativou Johanna a až po sedmi letech po válce, a nekonečném úsilí mých rodičů, jsem získala "DUPLIKÁT" rodného listu, který mi umožnil prokázat vlastní identitu s křestním jménem Jana.

Libor Farský 27.2.2018 10:28

Je to divné, když mi toho Němčoura je líto?

Hana Rypáčková 26.2.2018 19:38

Život je jak klubko nití a někdy pěkně zamotaný. Takové příběhy mám ráda.

Lidmila Nejedlá 26.2.2018 19:31

Zajímavá vzpomínka na jeden válečný osud.

Jana Šenbergerová 26.2.2018 13:56

Zajímavý příběh. Kolik různých příběhů nosíme v hlavách! Jen některé mají to štěstí nebo příležitost, že se z nich dostanou ... A to je dobře.

Zuzana Pivcová 26.2.2018 11:54

Vyprávění příběhu se mi líbí, jen mi vrtá hlavou (archivní nemoc z povolání), proč nebyl Johann odsunut. Nebo byl stále v zajateckém táboře, nejspíš americkém, a na práci pouze "zapůjčen"?

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Prázdniny před šestapadesáti lety

Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po maturitě na SEŠ v Gottwaldově. Bylo nám dvacet, všechny jsme byly svobodné, ta pravá láska na nás teprve někde čekala.

Marie Měchurová

Když nakupuje oděvy dáma středního a vyššího věku

Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku zavzpomínat na teplé dny. Jakmile se začne blížit léto, nám ženám se vynoří dva odvěké, siamsky spojené problémy: 1. co na sebe (šaty?) a 2. co pod ně.

Iveta Markusová

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha