Zbytečná trápení!
ilustrační foto: pixabay.com

Zbytečná trápení!

16. 3. 2018

Ke psaní dnešního článku mě inspiroval článek „Co muže přitahuje“. Narodila jsem se svým tmavovlasým rodičům v době, kdy v porodnici jako hlavní lékař už byl lékař německý, který na všechno dohlížel.  Právě  v něm můj příchod na svět vzbudil velké veselí, protože jsem měla měděné vlásky, na které mi bylo možné už uvázat bílou mašli. Byla jsem prostě árijský typ. Moji barvu vlasů má asi na svědomí nějaký dávnější předek. Moje trápení začalo příchodem do školy. Hned na první den ve škole nemám hezké vzpomínky. Vedle mě seděla holčička, které jsem se očividně nelíbila. Strkala mě, štípala a všemožně se mě chtěla zbavit. Děti mi začaly nadávat do zrzky a ještě horší bylo, že mé tělo začínaly pokrývat i pihy a byly všude, nejen na tváři, ale i na rukou, ramenou a nohou. Začala jsem zažívat denodenní šikanu. Doma jsem často plakala. Nic mi nepomáhalo, že mi to maminka s tatínkem vymlouvala a o moje vlasy opravdu vzorně pečovala. Denně mi vlasy kartáčovala, takže se krásně leskly.  Když jsme s maminkou potkaly známé, každý se mým vlasům divil. Jenže – byla jsem prostě jiná!

Když jsem tedy tahle léta přetrpěla, dostala jsem ve škole umístěnku do zaměstnání, kde byly samí muži. Byla jsem pro ně se svými dlouhými vlasy do pasu překvapením. Neměla jsem ale žádné sebevědomí  Stále jsem byla přesvědčená, že je pro mě lepší  někam se schovat a být nenápadná. Teprve později jsem pochopila, že jsem vlastně pro ně byla objektem tajemným, zvláštním, a proto žádaným. Stalo se mi, že  mi jeden muž prozradil, že se ostatní dohadují, jaké to asi je rozhodit mi vlasy po polštáři.

Když jsem se seznámila se svým prvním přítelem, bylo jasné, že ho moje vlasy také přes míru zajímají, protože mám fotky, na kterých jsem focená zezadu! Stále jsem ale měla nedůvěřivý pocit, že to, co mně říká, nemůže být upřímné, že přece nejsem hezká.

Někdy přemýšlím, kdybych byla mladá dnes, jak bych toho mohla využít pro různé reklamy. 

Po letech se uskutečnilo setkání naší třídy základní školy, těch spolužáků, kteří se mi kdysi smáli, nadávali mi a šikanovali mně.  Byla jsem hned obklopena spolužáky, kteří mě obletovali, moje spolužačky žárlily a některé žárlí dodnes. Teprve pak jsem se dozvěděla jak mě kluci ve třídě pozorovali, jak se jim moje vlasy líbily, jenže puberta udělala své. Přece to nemohli dát najevo! Takže teprve  ve zralých letech jsem si začala užívat toho, o čem jsem neměla ani tušení. Nikomu nevadily ani moje pihy, ani moje měděné vlasy, pro které jsem se hodně natrápila. Na těchto srazech i v bývalém zaměstnání jsem se dozvěděla, jak se na některých odděleních prý muži dohadovali, kdo bude mít to privilegium a půjde ke mně s něčím do kanceláře. Ano, některé muže asi láká ta výjimečnost a nevšednost.

Mám ještě doma  jedny ustřižené vlasy a dnes nevěřícně  kroutím hlavou, že tohle kdysi byly moje vlasy, protože dnes jsem hodně prošedivělá a o dřívější barvě nemůže být ani řeč.

Škoda, že je to dávno pryč a že některé okamžiky nemohou proběhnout znovu a nemohu si užívat té zvláštnosti, kterou mě příroda obdařila.

        

Můj příběh
Autor: Hana Novotná
Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Tomanová
Hani, musela jsi být velmi krásná i jako mladé děvče, protože na všech Tvých fotkách, které jsem viděla, Ti to moc sluší. Na základce jsme měli ve třídě také pihovatou zrzečku s dlouhými a vlnitými vlasy, tenkrát tu krásu nikdo neuměl ocenit a všichni ji trápili urážkami. Škoda, že nám ty krásné a bohaté vlasy z mládí nezůstanou...měla jsem tmavě hnědou hřívu do pasu, o kterou jsem přišla po prvním porodu.
Eva Mužíková
Hezky jsi své " trápení " Hani popsala. Děti dokážou být opravdu zlé, když někdo vybočuje z řady. Já jsem také byla na základce terčem posměchu ze strany kluků, pro svoje dlouhé a hubené nohy. Pokřikovali na mne - betonářka , že mám nohy jako dráty do betonu. Trápilo mne to. Kdybych tak tušila, že jak půjdou léta, budou mi moje dlouh= nohy mnohé dívky závidět:))))
Hana Polednová
Hani, moc hezky si to napsala. Vlasy máš hezké doteď, pouze se ti barva změnila přirodně, žádná chemie a sluší ti to. Já jsem se sebou také nebyla spokojena, protože jsem měla tlusté nohy (hlavně kolena) do minisukní a nechtěla jsem je nosit. Nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslela. A jak píše Věra J., tento pokřik znám od dětí "Zuzi, zuzi...". Je to zajímavé, já jsem ve svém okolí ani ve třídě takové děti nezažila, znám to jen z pokřiku na ulicích. Dnes se za to platí, aby mohly takovouto barvu na hlavě vykouzlit.
Olga Štolbová
Ahoj Hani, zrzka jsem sice nabyla, ale pihatá ano. Také jsem se sobě nelíbila, ale po pubertě bylo všechno jinak a už dávno se neřeším. Tvé vzpomínání je hezké a současná barva ti sluší a umíš ji nosit. A to je moc dobře. *****
Anna Čípová
Hanko, krásné vzpomínání. Měděné vlasy a pihy má náš mladší vnuk a nic si z toho nedělá. Je za třídního šaška a to ho moc těší.
Elena Valeriánová
Milá Hanko, jsem tmavovláska a dosud se nemusím barvit. A věřte mi, vždy jsem chtěla být zrzka. Jak já záviděla kolegyním, když přišly po víkendu do práce s "novou" hlavou, to podle toho jak jim která barva chytla. Mně barva prostě nikdy nechytla. V dětství měly moje vlasy až kovově modrý lesk, ten už vzal sice za své, a zrzavá už taky nikdy nebudu.
Alena Vávrová
Ano, Hanka je DÁMA každým coulem a moc jí to sluší a já jsem moc ráda, že jsem ji v Praze v redakci konečně osobně poznala. A ty svoje, nyní blond vlasy, nosí krásně upravené. Moje nejstarší vnučka je také od přírody rusovláska po někom z tatínkovy strany.
Alena Tollarová
Škoda, Hano, že jsi nevybrala nějakou fotku z dětství nebo mládí a Tvůj poklad nám neukázala. Moje kamarádka z dětství i její bratr měli rezavé vlasy. Pamatuji si velmi dobře, co si v dětském kolektivu užívali. Ale myslím, že skoro každý by býval rád na sobě něco změnil, já nejsem výjimkou. Až mnohem, mnohem později, pochopí, že ze zdánlivého nedostatki si mohl udělat přednost. A souhlasím s Lidmilou, pro mě jsi prostě opravdová dáma.
Lidmila Nejedlá
Hanko, článkem jsi mě potěšila. Určitě jsi byla zajímavá a přitažlivá dívka, jen jsi to tzv. neuměla sebevědomě nosit. Jsi zajímavá i ve svém seniorském věku, jsi prostě DÁMA.
Věra Ježková
Hano, moc hezký článek. Děti dovedou být zlé a člověk – dítě se s tím moc neumí vypořádat. Pamatuji si, že ještě, než jsem chodila do školy, pokřikovaly děti (včetně mě, abych se nelišila) na jednu holčičku v ulici: „Zuzi, Zuzi, co tě mrzí? Ta zrzavá palice, ta mě mrzí nejvíce.“ Ale je dobře, že člověk aspoň ke stáru přijde k rozumu a zpětně se potěší, že byl vlastně hezká holka. / Co já si vytrpěla kvůli brýlím!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.