Onkoložka Petra Garnolová: Péče v domácím prostředí je pro pacienty to nejlepší

Měla jsem maminku s onkohemetologickou diagnozou, se kterou bojovala 5 let, ale poslední 1,5 roku jsem ji měla u sebe . Nemám výčitky svědomí , i když moje maminka, zemřela v nemocnici, kde nebyla ani 48 hodin. Protože se ji prudce zhoršil, zdravotní stav a upadla do bezvědomí. Doma by se mi udusila, tak byla v nemocnici aspoň napojená na kyslík, i když se už neprobrala a zemřela v klidu ráno. Pravdou, je, že je malo informací o socialních službách a je málo mobilních hospicu. Ne vždy Vám na úřadech dají ucelené informace o možnostech a někdy si myslím, že ani nechtějí říct na co má nemocný nárok a na co se už musí připlácet. Posudkoví lékaři, to je už kapitola sama pro sebe. Posudkoví lékaři, by měli být mnohdy v kůži nemocných, aby pochopili, jak je vážně nemocným lidem. Ono se říká, že sytý hladovému nevěří a totéž se dá říct i zdravý nemocnému nevěří.

Měla jsem příležitost věnovat se péči o těžce nemocného manžela. Zvládla jsem to, ale na úkor vlastního zdraví. Jsem proto ráda, že v péči o dlouhodobě nemocné pacienty, i ty v terminálním stadiu, existuje možnost využití služeb, které pečujícím péči usnadní. Potřebných přibývá. Paní doktorce přeji, aby nemusela překonávat zbytečné překážky a mohla se se svým týmem věnovat těm, kteří to potřebují.

Vážné a potřebné téma. Obdivuji lidi, kteří v této oblasti pracují.

Jsou to vážné věci, člověk by měl být na ně připraven. V případě, kdy je život už jen utrpení, bych zvolila eutanázii.

Je to vážné téma. Péče o onkologické pacienty je mnohdy zcela devastující, ale obvykle se na totální vyčerpání vlastní energie přijde až s ukončením péče a odchodem milovaných bytostí. Tím jsem si prošla při péči o oba rodiče i oba manžely, kdy jsem si mnohokrát sáhla až na dno. Každý musí zvážit své síly a možnosti. Možnost pomoci při domácí péči profesními agenturami by měla být s plnou vážností v rodině pacienta zvážena a využita. Děkuji za článek, který může pomoci mnoha lidem, kteří právě teď řeší pro ně mnohdy bezvýchodnou situaci.

Tak jsem měla docela dobrou náladu a je konec.Jasně, že smrt patří k životu a staří lidé už jsou opravdu blízko.Je to hrozné, ale já vůbec nevím,kde bych skončila a jak by ten můj konec života vypadal . Mám totiž velké obavy, že by to bylo hrozné. Nikdo se totiž o mně nepostará.Doufám a modlím se, aby moje smrt byla rychlá ,bezbolestná, bez nároků na služby okolí. Odcházím se trochu rozveselit a přijít na jiné myšlenky.

Mám to jako Zuzka. Pocit viny, že mi maminka zemřela v nemocnici. Ten pocit, že byla sama mne hodně trápí.

Článek oceňuji a děkuji i Libušce za komentář. Naše maminka před více než 40 lety skončila ve vzdálené nemocnici, kam ji umístili, a my jsme tam za ní mohly jezdit jen s obtížemi o víkendu. Doma být nemohla, obě se sestrou jsme dojížděly do zaměstnání a nikdo by nám na malém městě s péčí o ni nepomohl. Přesto ve mně zůstal dlouhou dobu pocit určité provinilosti. Vzpomínám na informaci naší průvodkyně v Řecku, že tam jsou příbuzní spolu s pacientem v nemocnici, pečují o něj, zatímco lékařský personál provádí jen odborné úkony.

Domácí péče je vždycky nejlepší - pokud nenatrefíte na "chytrého" pana doktora nedávno opustivšiho fakultu, který prostě ví nejlíp, že vy to nezvládnete. Pak drží vašeho blízkého v nemocnici tak dlouho, až je na převoz domů pozdě. Protože si sami musíte shánět veškeré informace, pomoc, domácí péči a podobně. Nikdo v nemocnici - až na vzácné výjimky - vám nepomůže a nikam vás nenavede. Vědí přece líp, že vy to nezvládnete. Jsem bývalá zdravotní sestra a v minulosti jsem se starala i pacienty ve finální fázi. Jsem jenom pouze "stará"!