Příliš mnoho vnoučat. Problém?
Ilustrační foto: ingimage.com

Příliš mnoho vnoučat. Problém?

5. 5. 2018

Pohlídám jen jedno, všechny tři nezvládnu. Ne, nevozte mi sem všechny děti najednou. Mám ráda všechny, ale chci je vídat postupně. Takové věty často říkají prarodiče, kteří mají hodně vnoučat. A dobře dělají.

Kateřina má tři děti ve věku od tří do jedenácti let. Její bratr Viktor má dvě děti ve věku čtyři a sedm let. Když se všechna sejdou u babičky, je to velká jízda. Chaos, křik, zmatek, dospělí si nejsou schopni nic říct, všichni jsou zcela vyčerpaní.

„A tak se naše máma rozhodla, že nikdy nebude hlídat více než dvě děti najednou, že víc nezvládá,“ vypráví Kateřina. „Což je pro mě k ničemu, protože mi pomůže jedině to, když umístím děti všechny, jedině tak mám čas pro sebe. Takže s mámou licitujeme, jestli si o prázdninách vezme jen nejmladší dcerku nebo naopak středního kluka nebo nejstaršího kluka, případně, jaké z nich vytvořit kombinace. Ale nikdy nechce všechny najednou,“ dodává.

Poněkud rozladěný je i Viktor, který zastává názor, že by děti měly trávit prázdniny u babičky na chalupě společně. Má představu velké soudržné rodiny a chce ji v dětech budovat už od dětství.

„Představují si soudržnou rodinu tak, že mi sem navezou pět dětí v různém věku a sami si budou v Ostravě pracovat, případně užívat klidu. To je jejich představa prázdnin. Jenže já prostě hlídat pět dětí nezvládám,“ vypráví sedmdesátiletá Jana, babička.

Neznamená to, že by vnoučata nemilovala, naopak. Jen cítí, že už nemám sílu věnovat jim dostatek pozornosti, zařídit, aby se jim nic nestalo, věnovat se jim, když je mám všechny na své beskydské chalupě. „Měla jsem tady jednou všech pět a byl to pro mě týden naprostého stresu. Po návratu mi bylo tak zle, že jsem šla k lékařce a měla jsem naprosto rozhozený tlak i další nemoci,“ říká. Když má jednu nebo dvě vnučky, označuje to za naprostou pohodu. Společně si kreslí, vyprávějí, chodí na procházky. Když hlídá kluky, říká, že jejich hyperaktivitu nezvládá.

Podobných případů je hodně. Tím, jak se lidé často rozvádějí a navazují nové vztahy, jsou rodiny početnější a početnější. Mnohým prarodičům přibývají nevlastní vnoučata, která přivedli noví partneři jejich rozvedených dětí. V podobné situaci je například pětasedmdesátiletý František. Jeho syn má dvě děti z prvního manželství, podruhé se oženil, tím získal jedno nevlastní a narodilo se mu další. „Takže si představuje, že na dva týdny o prázdninách budu pomáhat s hlídáním čtyř dětí,“ říká František. „No to už je malá školka. Jednou jsem je vzal všechny na výlet a vůbec jsem to nezvládal. Už jen čekat s nimi na vlak byl totální stres. Uhlídat je na nádraží to bylo jako hlídat pytel blech. Děkuji, nechci, příště vyrážím na výlet zásadně jen jedním, maximálně dvěma kusy,“ směje se František.

Socioložka Lucie Vidovičová označuje období, kdy se od lidí očekává, že budou takzvaně aktivními prarodiči, za velmi těžké. Přesněji, je těžké naplnit prarodičovskou roli. „Od starších lidí se očekává, že se budou seberealizovat a řídit se současnými ideály aktivního a úspěšného stárnutí, ale zároveň i to, že budou rozsáhle poskytovat péči o vnoučata. Jenže to nemusí být jednoduše slučitelné,“ uvedla. Je spoluautorkou práce s názvem Význam prarodičovské role u mladých seniorů. A právě vztah prarodičů a vnoučat je v ní velkým tématem. Přesněji to, že si ho každý představuje poněkud jinak. Zatímco pro některou ženu může být životním naplněním a velkou radostí, když se jí v domě sejdou všechna vnoučata, radostně pro ně vaří a hraje si s nimi, pro jinou je to prostě stres. Je to podobné jako s mateřstvím. Některá žena se na něj celý život těší a hravě zvládne porodit a vychovat několik dětí, jiná ho bere spíše jako povinnost a takzvaně si ji splní jedním potomkem. Nebo třeba žádným, protože prostě vidí smysl života v něčem jiném.

Podobné je to s prarodiči. Ne každý má prostě potřebu svá vnoučata často vídat, stále se jim věnovat. Ne každý zvládá komunikaci s nimi, starost o kupu malých dětí. Někdo se tomu brání trošku z pohodlnosti, u někoho to neumožňuje věk a zdravotní stav, někoho to prostě nebaví. Přesto je prarodičovství pro většinu lidí velmi důležitá záležitost, i když už zmíněný průzkum ukázal, že přístup k ní je velmi subjektivní.

„Více než polovina respondentů – prarodičů označila tuto roli za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější ve svém životě. Nejdůležitější je pro šedesát jedna procent babiček a pro čtyřicet pět procent dědečků,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.

Představa mnoha mladých lidí, že si pořídí početnou rodinu a všichni příbuzní pak kvůli tomu budou muset být nadšeni a v pohotovosti, je častá, ale poněkud pomýlená. Mít hodně vnoučat je fajn, ale opravdu ne každý je ve vyšším věku schopen a ochoten zvládnout péči o ně v roli babičky nebo dědy.

„Já vždycky mladým říkám, že si děti pořídili oni, ne já. Já už vychovala je, teď chci mít klid. Ráda si s vnoučaty pohraju, ale mateřskou školku už doma nechci. Nechápou to, dokonce jsem slyšela, že mě kvůli tomu snacha pomlouvá. Je mi to fuk. Než trávit víkend hlídáním čtyř křičících rozmazlených vnuků, raději jdu na výlet nebo do kavárny. Ano jsem sobecká, nepoužitelná potvora,“ říká jednasedmdesátiletá Marie, další z typických představitelek babiček, pro které hromada vnoučat v domě není právě tím největším naplněním života.

Pokud to někdo cítí jako ona, není důvod se za to stydět. Mnohem lepší je to takto na rovinu v rodině říct, než předstírat nadšení z hlídání dětí a pak z toho brát týden prášky na tlak a proti bolestem hlavy.

vnoučata
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Práglová
Alice;nebylo téma jak se postaraji naše dėti o nás..Ale když už jste zde zabrousila.Má maminka si před skoro 20 lety požádala o umístėní do Domova dūchodcū,aby mne,jedinou dceru ,ničím nezatėžovala.Nikdy se toho nedočkala.Před necelými 3 lety v 88 letech bohužel zemřela.Před nedávnem jsem ze schránky vyzvedla dopis,kde jsem vyčetla,že má maminka sdėlit,zda trvá na místu v DD,protože AKTUALIZUJÍ POŘADNÍK...Nevímco k tomu dodat..m
ivana kosťunová
Také v naší rodině se považovalo za samozřejmé, že si členové rodiny vzájemně pomáhali. Ani já s tím nemám problém.
Zorka Horká
Hano, je to jak píšete.Každý názor se o něco opírá.V mém životě měly obě babičky nazastupitelné místo a vždycky nám vštěpovaly, že rodina má držet pohromadě. Naši mladí si na chvíle své zábavy najímali slečnu na hlídání a to mi přijde v pořádku.Při jakékoli nemoci se starali oni sami, jsou přece rodiče. V případě, který jsem popsala níže (rekonstukce domu) jsem byla ráda nápomocná. Mám tři syny a v domě každého z nich mám své vlastní zázemí, prý až to bude potřeba. Jsem ráda za pevné vazby a rozhodně bych je nevyměnila za... no vlastně za nic.
Hana Práglová
Žila jsem ve společné domácnosti s maminkou,která chodila do práce,s dėdečkem a babičkou,která mē vlastnė vychovala.Nikdy jsem jako dítė neslyšela,že bych jí byla na obtíž,že by byla unavená či cokoliv podobného.Mėli jsme rodinný domek a malé hospodářství.Byla jsem zapojována do témėř každé práce... Když se nám narodila dcera,moje babička se vždy tėšila na chvíle,kdy bude moci u ní přespávat a užívat si venkova.Když se narodila 2.,bylo to bráno jako samozřejmost.Má babička i maminka z nich mėly radost a samy si přály je mít aspoň o víkendech u sebe. Mūj 1.vnuk a pozdėji i vnučka se narodili 300km od nás.Kdykoliv nás dcera či zeťák požádali o pomoc,pokud to šlo,vždy jsme vyhovėli. Další 3 malé vnučky bydlí od nás cca 400km.Když je to zapotřebí,i tady kdykoliv mūžeme,tak pomūžeme. Mám čas i na manžela,zahradu a spoustu jejrūznėjších aktivit.Myslím,že je to dáno geny.Když pomáhal nėkdo mi,proč bych já nepomohla dál...
Jitka Caklová
Všechno je relativní, tak trochu odlehčím; Nikdy bych si netroufla tvrdit, že jsem dobře vychovala své děti, jako moje kolegyně v bývalé práci. Také stále vyprávěla jak si s dcerami 16 a 17 let rozumí, jak se jí se vším svěřují, "Ruku můžu dát do ohně, že jsou obě panny", za čtrnáct dnů přišla se slovy "Já kráva, já mohla mít dnes obě ruce upálený", jedna byla ve druhém měsíci těhotenství, ta druhá ve třetím a chystaly se dvě svatby. Jak jsem již napsala, jak jsem vychovala svoje děti a ony své děti, moje vnoučata, prověří teprve čas. Zda je budu coby nemohoucí stařenka očekávat třeba každý týden, nebo smířená se svým údělem alespoň jednou za rok.
Jitka Caklová
Ájo nevím, co se mi povedlo, píši pouze o SVÝCH postřezích ze SVÉHO života a nemám ve zvyku komukoliv cokoliv podsouvat. Jsem taková, jak jsem byla vedena rodiči. Nemohu jim vyčítat pragmatičnost s jakou nás k životu vedli. Všechno jsem se naučila zkušenostmi získanými v rodině. Jak bych mohla vyčítat mamince, že vůči mě neprojevovala mateřskou lásku, když sama, jako sirotek nepoznala teplo maminčiny náruče. Kdo ji to měl naučit. Jak mohu vědět jaká jsem, v porovnání s ostatními, babička, když jsem žádného prarodiče nikdy nepoznala. Všechno ukáže čas.
Dagmar Bartušková
Jíťo, to se Ti povedlo! :-) :-) :-)
Jitka Caklová
To naprosto chápu, protože co vysíláme, to se nám vrací, podle přísloví, "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá." :-)
Zorka Horká
Znám i stařeny, staré ženy bez vnoučat :-(....vlídné stařenky jsou to opravdu jen zřídka
Marie Seitlová
Každý si žijeme odlišný život a i roli babičky. Já si vnoučata beru na prázdniny a když bylo i je potřeba, tak pomohu. Moje maminka mi s dětmi také v prázdniny pomáhala a já také na svou krásnou, hodnou, láskyplnou babičku nikdy nezapomenu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.