Čtyřicet let společného života skončilo jako mávnutím proutku. Manžel přišel jednoho dne z práce s tím, že se cítí unavený, což ale bylo docela často, a tak jsem se ani nedivila, že si jde odpočinout do své pracovny. Jenže když jsem jej asi po hodině volala na kávu, neozval se. Už nikdy, dostal infarkt.
Bylo to strašné, šok a zármutek mě dostal mimo realitu, najednou jsme neměla chuť vůbec na nic, vyjít ven z bytu, dojít si nakoupit, vidět se s přáteli, podniknout dohodnuté cesty, ale dokonce ani navštívit svá vnoučata, až se to stydím napsat. Vždycky jsem byla já ta opečovávaná, náchylná květinka a říkala svému muži, počkej Ty mě utrápíš, už brzy mi na hrobě zatančíš a on se jen smál a stejně si čas od času do hospody vyrazil a nezavolal, a až se mu chtělo přijít, přišel. Jinak byl ale stálý a věrný partner a starostlivý otec. Praktické věci zařídil a co bylo potřeba opravil, byl můj důvěrník, spolehlivý tlumič mých občas bláznivých nápadů, moudrý kamarád se smyslem pro humor. Co dál? To se mi nemělo stát, říkala jsem si.
Rodina mě podržela, přítelkyně se často ozývaly, téměř jakoby se o mě střídaly, ačkoliv měla každá svých starostí a povinností dost. A uplynul rok, potom druhý a já se pomalu naučila zase najít občas něco pěkného v mém zšedlém životě. Když jsem se ocitla na abiturientském srazu po letech a potkala Marka z Béčka, mou starou lásku ze třeťáku, dokonce jsem si šla na toaletu přepudrovat nos jako zamlada. To by se mi Venca smál. Snad by se nezlobil. Marek ke mně totiž během večera přihlásil, povídali jsme si do rána a když jsme zjistili, že máme za sebou podobné trápení, vzali jsme to jako znamení a smluvili si další schůzku. RANDE v pětašedesáti!
Ráno jsem hodně přemýšlela, jak se z toho vymluvit. Ale moje maminka říkala, co se má stát, stane se, a moje já říkalo, Venca by ti to přál a nakonec, o nic nejde. A tak si spolu občas vyjdem, první setkání o samotě se vydařilo a jestli se to tak dá říct, nezapomněli jsme, jak moc jsme si tehdy rozuměli a zas tak moc se nezměnili. A to je na ty čtyři křížky, co máme na krku asi skutečně vzácný dar. A tak jej v míře přiměřené našemu věku užíváme.
Chci předat dál to štěstí, které mě potkalo a víru ostatním ženám a mužům, kteří v seniorském věku přijdou o partnera, že vždy ještě může NĚCO přijít.
Alena Bártová
Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
