Zvířata a já:  Co jen jí řeknu?
Foto: archiv autorky

Zvířata a já: Co jen jí řeknu?

20. 6. 2018

Tento příběh se odehrál před více než třiceti lety, ale protože byl velmi dramatický, utkvěl mi detailně v paměti dodnes. A rozhodla jsem se ho vyprávět hlavně proto, že dobře dopadl. Vždyť kolem nás je spousta smutku a trápení, tak proč vytahovat ještě smutné vzpomínky?

V mládí jsme v jižních Čechách měly postupně několik koček, které k nám odněkud přišly nebo už se u nás u chalupy narodily, pohybovaly se volně a jednoho dne se ztratily, výjimečně u nás dožily. I když nám to vždy bylo líto, braly jsme to jako koloběh života a nijak mimořádně se tím netrápily.

S přestěhováním do Prahy a získáním malobytu se moje sestra rozhodla obstarat si bytového kocoura. Vyhlížely jsme vhodné plemeno na několika výstavách, nakonec zvítězil britský modrý druh a podařilo se nám sehnat mladého, ještě nedospělého kocourka - Michala, pro nás odjakživa Míšu.

Jako téměř všichni bytoví kocouři musel být Míša především z hygienických důvodů vykastrován. Několik dní po tomto zákroku odjížděla moje sestra jako pedagogický doprovod se třídou do školy v přírodě. Dostala jsem tedy Míšu na starost. Zatímco ona bydlela v Praze, já jsem se svým tehdejším partnerem (až do jeho smrti v důsledku autohavárie) bydlela krátce v Mělníku, místní říkají na Mělníku. Byla to jedna ze 4 vysokých bytovek u cukrovaru a byt byl v 7. patře. Denně jsem odjížděla brzy ráno do zaměstnání do Prahy. Můj partner pracoval nárazově mimo Prahu a některé dny se domů nevracel.

Míša byl na mě od sestry zvyklý a navíc povahově bezproblémový. V novém bytě se mu líbilo. Ráno jsem před půl šestou odcházela na autobus a vracela se až zhruba v půl šesté večer. Míša mě radostně vítal a nastalo krmení. Až jednou....

Když jsem ráno odcházela, viděla jsem otevřenými dveřmi do obýváku Míšu na křesle. Zamkla jsem a odjela. Když jsem se jako obvykle vrátila, nikdo mě nevítal. Míša doma nebyl. Začala jsem panikařit, prohledávala místnosti, skříně, všechny možné úkryty. Nevěděla jsem, zda nemohl spadnout do šachty v koupelně nebo na WC, o propojení pater v paneláku jsem nevěděla nic. Šla jsem se ptát k sousedům. Bydleli jsme tak, že v patře bylo schodiště a výtah a po obou stranách pod uzavřením vždy chodbička a tři partaje. Jeden soused mi řekl, že velkého šedého kocoura viděl v půl desáté dopoledne v přízemí. Druhá sousedka se přiznala, že ho vyhnala od nich z bytu, kam vlezl, aby náhodou neudělal něco dětem.

Bylo zle. Podzim a brzy se stmívalo. V sousedství rozlehlý objekt cukrovaru, pak průjezdní silnice k centru a za ní park u řeky. Pro kocoura, zvyklého v bytě, naprosto neznámé prostředí. Navíc poprchávalo. Ve stavu polovičního šílenství jsem běhala po sídlišti a volala kočku. Do tří sousedních paneláků jsem pověsila žádost o pomoc a slibovala odměnu. Před očima se mi promítalo, jak Míša někde bloudí, hladoví, zdivočí, něco ho přejede. K tomu se přidal pocit viny, že jsem se o kocoura nedokázala postarat. Děsila mě představa, jak jedeme za sestrou do školy v přírodě a sdělujeme jí, že se Míša ztratil. Bylo to pro mě opravdu hrozné.

Chodila jsem v dešti a hledala půldruhé hodiny. Procházela jsem znovu stejná místa. Pak už jsem nějak mechanicky vlezla znovu do sklepa a na mé čičí se ozvalo zamňoukání. Uviděla jsem Míšu venku za sklepním okénkem, které se dalo vyklopit dovnitř. Jenže bylo moc vysoko. Dům byl nový a ve sklepě byla ještě řada neobsazených nezamčených kójí. Okénko ústilo do jedné z nich. Navíc se tam všude povalovaly krabice po stěhování. Narovnala jsem si vysokou hromadu, nějak se na ni vydrápala a kocoura, který se kupodivu nechal, jsem uchopila a vtáhla dovnitř. Tím prudkým pohybem jsem ale ztratila rovnováhu a z krabic spadla dozadu na zem, v kabátě do špíny. Kocoura jsem při tom pustila, ale on mi neutekl, jen trochu popoběhl a pak se nechal chytit. Když už jsem ho v náručí vezla výtahem do 7. patra, teprve jsem dostala následný šok a pořád jen drmolila: Proč jsi mi utekl?

Míša byl překvapivě suchý, asi při svém bloudění zalezl někam pod schody a spal. Spokojeně se najedl a nic mu nebylo. Já jsem se však z toho vzpamatovávala dlouho. Nevím, jak se stalo, že mi ráno ve vteřině proklouzl ven do naší společné, neosvětlené chodbičky. Ale kdyby ho tam sousedka nechala a nevyhnala úplně ven k výtahu, mohlo to být jednodušší. Musela přece vidět, že v 7. patře nejde o žádnou toulavou kočku. Ale stalo se a on pak doputoval až ven.

Můj partner přijel teprve druhý den a sestře jsem přiznala pravdu až po návratu. Míša se dožil 14, 5 let. Paní sousedka mi za pár let pomohla díky svému zaměstnání na městském úřadě k výměně bytu za ten chodovský, kde žiju dodnes.

Můj příběh Soutěž Zvířata a já
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Vy jste tedy sestřičky, kočičí mámy. Moc hezké...
Zdenka Jírová
Hlavně, že to dobře dopadlo. Já měla také podobnou příhodu s hledáním kocoura. Byl z útulku, měla jsem ho krátce a najednou v bytě nebyl. Prohledala jsem, co se dalo - nic. Bydlím na sídlišti v paneláku, děsila jsem se, kde se toulá. Prohledala jsem celý dům, ptala se nájemníků - nic. Už jsem organizovala četu k prohledání sídliště, když se najednou můj hledaný kocour objevil hezky vyspinkaný a dožadoval se něčeho dobrého. Málem mě ranila mrtvice. Ten rošťák zalezl dozadu do skříně a schoval se pod nějakou deku. Na volání nedal, chtěl si užít klidného spánku.
Naděžda Špásová
Zuzanko, tobě se to stalo s kocourkem, nám s naším prvním pejskem. Už bych to nechtěla nikdy zažít. Hlavně, že všechno dobře dopadlo. :-)
Libor Farský
To je miloučké a bezva fotky.
Blanka Macháčková
K obavám o kočku se přidalo ono "co jí jen řeknu". Dvojnásobná starost. Jsem ráda, že to dobře dopadlo. Jedna věc je láska ke zvířeti a druhá zodpovědnost za něj.
Dana Puchalská
Byla to krásná detektivka s ještě krásnějším koncem. Děkuji moc. Jo kočky jsou někdy koumáci a kaskadeři.
Elena Valeriánová
Úplně jsem cítila tu tvou úzkost a beznaděj. Černé myšlenky se z hlavy vyhnat jen tak lehce nedají a scénáře napadají jen ty katastrofické. Přesně tak mi bylo, když se ztratil Rexík. I tehdy to dobře dopadlo.
ivana kosťunová
Naše kočka také navštěvovala sousední byt přes balkon. Sousedé ji přijali do rodiny, takže měla vždy na jejich balkonu misku s granulemi, vodou, a nějakou speciální travičku. první návštěva proběhla patrně v létě , kdy jsme měli všichni otevřené dveře na balkony. Soused šel ráno do práce, a nevěřícně zíral na křeslo, kde poklidně spala naše kočka :))
Marcela Broumová
Zuzi, prosím, piš více vzpomínek a příběhů. I přes napínavost jsem vydržela nepodívat se na konec dříve. Se ségrou jste dobré parťačky, tomu moc fandím. Ale omlouvám i paní, která se Míši bála, neměla zkušenosti a tím pádem logiku života se zvířetem.
Jana Šenbergerová
Kamarádka chová kočky v pátém patře panelového domu. Jedna z nich ji donutila pořídit na balkon záchrannou síť, protože pravidelně přecházela po zábradlí do sousedního bytu, když měli otevřené dveře. Dodnes jsem nepochopila, že při tom nespadla. Naštěstí. Ostatním už se to stát nemůže.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.