...Pokračování
To se již pomalu, ale jistě, blížily poslední válečné vánoce. Že budou poslední, bylo již patrno z událostí, které otřásaly celým světem. Stálé napětí a stále něco nového. Vše se bortilo v neprospěch Říše a každý již byl unaven dlouhotrvající hroznou válkou a toužebně očekával brzký konec. Říkalo se – do Vánoc je po válce, ale Vánoce 1944 oslavovaly se ještě za dunění děl, které se stále přibližovalo a uzavíralo kruh kolem zbývajícího ještě neosvobozeného Protektorátu a Říše.
Vánoce utekly, které přece jen byly o něco radostnější, než minulé, protože každý již tušil brzký konec války. „Modrý kruh“ ani společné Vánoce neoslavoval, a pamatuji se, že jsme s Pepou byli na Petrovičkách.
A nyní rok 1945. Začal velkým útokem Rudé armády, kdy se dostali až k Vratislavi. To již tedy Modrý kruh neexistoval. Na zpívání nebylo již ani pomyšlení vlivem konečných událostí válečných. Tím by tedy moje úloha v „Modrém kruhu“ a jeho osudech byla skončena. Byly to opravdu velmi krásné chvíle strávené za 2 léta plného pochopení a lásce. Kamarádství na život a na smrt. Velmi pěkné chvíle jsme prožili za hrozné války, kdy mladý člověk nepoznal nic z toho, co mu patří, a na co jako mladý má nárok. Zpříjemnili jsme si ty hrozné dny pod vládou našeho odvěkého nepřítele.
Jistě na ně žádný z nás nezapomene a vždy rád si na ně zavzpomíná
Prchající Němci
Konec
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Zde příběh končí a každý ze tří kamarádů si dále už vytvářel svůj vlastní životní příběh. Život v republice se vracel do normálních kolejí a mladí horečně doháněli to, co jim ve válce nebylo umožněno. Vzdělání,zábavy,lásky, zaměstnání - prostě život.
Mireček: Pokud je mi známo - vystudoval nějakou železniční školu a jezdil jako mašinfíra motoráčkem na trati Broumov-Náchod.
Pepa: Vyučil se řemeslu, oženil se, celý život bydlel na rodných Petrovicích, pracoval jako údržbář.
Mirek: Odešel do Brna, kde vystudoval Vyšší odbornou školu textilní. Potom si odbýval základní vojenskou službu v Hradčanech ( Mimoň). Na jedné tancovačce v České Lípě se seznámil s mojí matkou, zakrátko se s ní oženil a zůstal natrvalo v České Lípě.
Jejich přátelství přetrvalo všechny roky, které každému z nich byly dány. Rodné tátovy Petrovice jsme každým rokem navštěvovali a tak trochu jsme byly se setrou pyšné na odlesk bývalé popularity táty i jeho kamarádů.
Kytara pana Maxy se už zpátky ke svému majiteli nevrátila. On ji ani zpátky nechtěl. Nepotřeboval ji, stejně na ni neuměl hrát. Takhle tehdy lidé uvažovali. Visela u nás doma v obýváku, občas ji táta sundal a při různých oslavách bavil s její pomocí společnost.
V současné době je jí přibližně dvěstě let. Už má doslouženo, a tak odpočívá na čestném místě u nás na chalupě.
O paní Zděnce jsem nikdy neslyšela a o její existenci se dozvěděla až z Deníku.
