Tykání v rodině. Samozřejmost nebo ne?

Já než začnu týkat, tak dlouho rozvažuju. Doma mně učili že líp se řekne.... Ty vole než Vy vole. A vždy požádám toho staršího a to nejen v rodině

Tykání v rodině považuji za samozřejmost, zrovna tak mezi dobrými přáteli. Jinak tykání dlouho zvažuji.

V rodině si samozřejmě tykáme, ale jinak si tykám jen s důvěrnými přáteli. Nevím, proč bych si měla tykat s cizím a navíc třeba mnohem mladším člověkem jen proto, že je to v Americe obvyklé.

U nás v rodině se tykalo,ale mám 12-ti letého vnuka a ten mi odmalička vyká,když mu byly asi 4roky,tak jsem si s ním sedla a ptala se ho proč mi vyká,když druhé babičce a všem ostatním dospělým tyká.Sedl si "podréčil"si hlavu a nic.Tak se ho ptám znovu a on "přemýšlím",tak až dopřemýšlíš tak se ozvi.Pak z něj vypadlo - babi,vy jste nejstarší v rodině(kdybych neseděla,tak to se mnou "sekne"),začala jsem se smát nebylo co dodat,má pravdu,tak u toho zůstalo a nijak to neřešíme,spíš lidé okolo je jim to divné,pro mě přirozené,nebudu ho tlačit do něčeho co nechce,je to milý,poslušný kluk a to je nejdůležitější.Pokud si ti někdo přečte,napište svůj názor,děkuji.

V rodině si samozřejmě tykáme , ale setkala jsem se s dívkou ,kde si doma vykali a bylo to takové divné,neosobní a odtažité. Nevím ,ale dívka měla divný vztah k rodičům ,připadalo mi , že se jim nikdy s ničím nesvěřila a byla dost osamocená.Nakonec dopadla jako svobodná matka a rodina ji zavrhla. Dnes má svoji rodinu a tam si všichni tykají a mají se rádi. Rodiče ji nikdy neodpustili a také se sní nestýkají, protože tykání v rodině prý ztrácí úctu k rodičům.

Zajímavý problém. U nás v rodině si všichni tykáme (a tykali jsme i našim předkům, pokud ještě byli naživu). Své děti a praděti oslovujeme křestními jmény, ale ony nás (předchozí generace) "funkcí" (tati, mami, dědo, babi, pradědečka jsme zredukovali na dědu). Tak nějak se to vyvinulo a nestěžujeme si. Analogie s angličtinou je složitější, oslovování křestním jménem se pokládá za důvěrné a nemělo by být automatické. Já jsem vždycky počkal, až mě tak začal oslovovat můj zahraniční kolega. Tykání v práci by mělo být věcí dohody a nemělo by být násilně vyžadováno.

Tykání sice dávám přednost, ale pokud mi člověk není sympatický, zůstávám raději u vykání. Rovněž nepřekonám tykat staršímu člověku přestože mi tykání nabídl, ke kterému chovám úctu (bylo 22), ale líbí se mi oslovování jménem. Angličané to mají jednoduché, pro tykání i vykání mají stejné zájmeno "you"

V rodině to mám obdobně, tam záleží určitě na tom, zda dotyčného dobře poznám. A pokud jej vídám max. 1 x za rok, těžko ho mohu blíže poznat.

Také jsem pro oslovování jménem a vykání. Je to takové přátelské a současně nevtíravé. Byla jsem ráda, že jsem mohla i ve svém zaměstnání tenhle způsob oslovování používat. Pokud jsem se za těch 25 let s někým více sblížila, došlo na tykání. Nikdy jsem nelitovala.

Oslovení jménem a vykání se mi líbí. K tykání lze přejít. Celkově se mi líbí odstupňované vyjadřování vztahů mezi lidmi prostřednictvím oslovení. Zatímco se mi nelíbí tykání šmahem, které má angličtina.