Marek Vašut o depresích: Nejtěžší je si to přiznat
Marek Vašut v plné síle, v legendárním filmu Pěsti ve tmě. Foto: Archiv autora

Marek Vašut o depresích: Nejtěžší je si to přiznat

17. 9. 2018

Český herec Marek Vašut se už víc než patnáct let úspěšné léčí s depresí. Tato zákeřná nemoc ho přitom málem dohnala za hranu.

Zde čtěte jeho zpověď.

Deprese je i v dnešní době stigmatizovaná záležitost. Obzvláště pro muže v produktivním věku. Bojí se o ztrátu zaměstnání, bojí se, jak se na něj lidé budou dívat. Já sám jsem se setkal s mnoha negativními reakcemi. Slýchal jsem: „Tvoje starosti bych měl mít, co ti schází? Máš práci, úspěch, já jsem taky občas smutný.“ Dokonce mě osočili, že už nevím, co bych si vymyslel, abych se stal zajímavým. Člověk se musí obrnit trpělivostí, musí se připravit na to, že se setká s nepochopením. Přitom kdyby oznámil svému okolí, že trpí rakovinou nebo měl úraz, všichni ho začnou litovat, cítí s ním. Když bude mít otevřenou zlomeninu, nikdo mu neřekne: vzmuž se a rozchoď to. U deprese ano. Ona totiž není vidět. Určitě ne na první pohled.

U mě se potkalo několik věcí dohromady. Jednou z nich byla rodinná predispozice, v padesáti procentech případů se totiž jedná o dědičnou záležitost. Nastalo pár stresových situací najednou, cítil jsem vyhoření v práci, rozpadl se mi vztah, najednou jsem neměl motivaci, říkal jsem si, že to nemá cenu. Začal jsem hledat chybu u sebe, točit se po spirále až do chvíle, kdy jsem si řekl, že nemá cenu s tím bojovat. Dnes už vím, že to cenu má, a že existují vhodné léky, které dokážou pomoci. Velmi těžké bylo první setkání s lékařem. Po deseti minutách jsem věděl, že jestli tady někdo potřebuje pomoci, je to lékař, ne já. Dobrých psychiatrů je, bohužel, málo.

Je třeba vytrvat, hledat dalšího lékaře, nenechat se odradit prvním nedorozuměním, což se běžně stává. Klinická deprese není vidět. Proto mi trvalo několik let, než jsem to přiznal – sobě i okolí. Dlouho jsem to překonával vůlí, vždy to nějak odeznělo. Výhodou bylo, že jsem na volné noze, měl jsem čas se z toho dostat, ale i schovat to. Lidé, kteří chodí pravidelně do práce, mají větší problém to zamaskovat. Smutek patří k životu a zdravý člověk, který nemá genetické predispozice, ho za 14 dnů překoná a život jde dál. Ale ve chvíli, kdy smutek trvá měsíc nebo dva, člověk začne zanedbávat svoje povinnosti, chlapi se přestanou holit, hrát fotbal, začnou šulit práci, je třeba vyhledat pomoc.

Ženy i muži se to snaží instinktivně řešit alkoholem, ten v první fázi chmury rozpouští, pak vše zhoršuje, rána jsou horší, nemocný začne mít problémy v práci. Nejtěžší je si depresi přiznat. Nemůžete dostat člověka, který trpí depresí, násilím k doktorovi. Důležitou roli hrají nejbližší, ale mají to těžké, on na ně často nedá a má pocit, že mu nerozumí. Deprese je těžká a smrtelná nemoc. Lidé do 35 let umírají nejčastěji na následky dopravních nehod, na druhém místě jsou sebevraždy u neléčených depresí. Není ale třeba se stydět. Dokud nebylo možné depresi vidět na CT nebo magnetické rezonanci, mohli jsme si skutečně myslet, že je to charakterová vada, která vznikla tím, že člověk nemá dostatečnou sebedisciplínu, že jde o duševní slabost. Deprese ovšem je v mozku vidět.

Rád používám paralelu, že se jedná o cukrovku mozku: člověk má – zjednodušeně řečeno - málo takzvaných hormonů štěstí – dopaminu, serotoninu, což jsou chemické sloučeniny, které jsou odpovědné za dobrou náladu. Diabetika se také nikdo neptá, proč si píchá inzulin. Nám se ale bohužel snaží každou chvíli někdo poradit, ať ty prášky vyhodíme. Přitom antidepresiva nejsou drogy, které by vás dostávaly do rauše, jsou to prekurzory, přinutí tělo, aby si chybějící látky vyrábělo samo.  

herci osobnosti
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Musilová
pan Vašut- sympaťák! znám ve svém okolí poměrně dost uživatelů antidepresiv. Ano- je-li nutnost. Nikdo ale neřekne např.to, že jedinci na antidepresivech jsou naprosto bez emocí- prostě robot. Když se řekne to "A", mělo by se taky říct to "B"
Marie Faldynová
Jsem vděčná za každý přínosný článek o depresích i jiných duševních poruchách. Deprese opravdu není rozmazlenost a lidé, kteří depresemi trpí, potřebují naši trpělivost a pochopení.
Věra Ježková
Danko, děkuji vám. Mám s tím trochu vlastní zkušenost. A proto vím, že nejhorší je, když je postižena hlava, duše, myšlení – říkejme tomu jakkoli. Protože to člověk nemá žádný rezervní zdroj, z něhož by čerpal sílu.
Danka Rotyková
Věrko, moc pěkně jste doplnila článek. A těch dobrých psychiatrů je opravdu hrozně málo.
Věra Ježková
Výborný článek. Děkuji. V souvislosti s depresemi a jinými psychickými nemocemi mi vadí přetrvávající „středověké“ myšlení u řady lidí. Když je někdo „běžně“ nemocný, jde k lékaři. Když je nemocný na duši, měl by jít také. A nebýt stigmatizován okolím jako divný. Ti lidé si svoji nemoc nezvolili a život a boj s ní je, myslím, někdy těžší než s nemocí těla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.