Život bez koníčků? Problém ve vyšším věku

Naprosto souhlasím. Vždycky jsem koníčky měla, asi největší byl a je pěstování rostlin - pokojových i venkovních, domácích i exotických. No a od doby, co jsem se ve čtyřech letech naučila číst, jsem se nikdy nenudila. Má práce tím nikdy netrpěla, naopak. Přiznávám, že doma nemám zrovna vzorný pořádek, ale to je mi u p...úplně jedno.

Sběratelství a koníčkům se většinou věnují muži. A také ne všichni. Ono to taky záleží na výši jejich inteligence. Já jsem zůstala sama se dvěma syny, pracovala jsem od rána od šesti do odpoledne do pěti. Pak jsem měla práci doma. To tak má většina žen. Ale do práce jsem chodila pěšky, nebo na kole, v sobotu a v neděli jsme s děckama chodili na turistiku, v zimě oni chodili na lyže už pak sami a já chodila sama na výlety, nebo jsem doma šila, pletla, háčkovala. Se zaměstnáním jsem skončila, když jsem měla 61 roků. A nemám problém, že bych neměla co dělat. Co se týká "kamarádek", na to jsem neměla nikdy čas - sedět u kafe a plkat o ničem. Přesto přátele mám a vzájemně se navštěvujeme. Své zaměstnání částečně dál vykonávám, tak musím stále studovat, namáhat mozek. Kdo něco chce dělat, tak to dělá. To nicnedělání a bloumání po prodejnách, to je psychická záležitost.

Naprostý souhlas.Znám důchodce, kteří nikdy žádného koníčka neměl a teď svůj čas vyplňují blouděním po prodejních centrech, jen aby viděli lidi.

Stále platí, že nejen prací živ je člověk.