Bývala jich spousta a byly kouzelné. Mezi válkami se okolí Prahy pyšnilo desítkami zahradních restaurací, kam se jezdilo na celodenní výlety. Bylo také proč: malebné prostředí, espritní, noblesně odění obsluhující, bohatě založené stoly a téměř všude odvedená, každému srozumitelná kuchyně.
Vzpomenu některé, jež se těšily velké popularitě. Především ty, které vydržely dodnes. Jsou to oba ostrovy, Žofín a Střelecký, potom Nebozízek, Letenský zámeček. Jistě jsem nějaké nerad opomněl. Fungovaly podle dnešní situace až neuvěřitelně: osvětluje to několik informací z upoutávky žofínské Zelenkovy restaurace ze sklonku devatenáctého věku „... vzorně upravené pokrmy za ceny civilní…Smíchovské a výtečné plzeňské z měšťanského pivováru…Pijárna vod minerálních otevřena jest o páté hodině ranní!“
Nebo Nebozízek – tamní jídelní lístek čítal krom jiného neuvěřitelných pětadvacet předkrmů, šestero úprav ryb. Dále jedenáct jídel vaječných, bez jednoho dva tucty hlavních, deset moučníků, a – považte! - na čtrnáct druhů sýrů!
Z podniků mimo centrum města měla pak své kouzlo Šlechtova, nebo Hlavní, chcete-li, restaurace ve Stromovce, silným magnetem pro celodenní výlet byly Barrandovské terasy a dnes nepochopitelná stavba Navrátilovy restaurace v podobě slona v Sedlci.
Většinu restaurací tohoto druhu, a byly jich stovky, vzal čas. Nebo „vítězný“ únor. Ale i necitlivá rozhodnutí o vodních dílech na Vltavě. Po sametovém listopadu se zahrádky do města vrátily. Mnohdy bohužel podle nepochopitelných scénářů. Na chodníku vedle čtyřproudové ulice, kdy vám jídlo koření zplodiny stovek automobilů. A v hluku, při kterém není slyšet vlastního slova.
Pravda, existují zahradní restaurace na pěších zónách historických míst metropole, elegantní a lákající. Ovšem noblesu těch dávno minulých, té nedosahují. Číšník v ošlé flísové bundě zavrčí něco, co by mohlo být pozdravem a předhodí vám objednanou krmi. Při placení potom sjede na kalkulačce v hlavě výši tipu, a když se mu nezdá dostatečný, což je skoro vždy, sjede vás pohledem vpravdě vražedným.
Negeneralizuji, jsou i zahrádky s výsostnou péčí o hosta, ovšem co do počtu vysoko prohrávají. Existuje však pár míst, která na vás jistojistě zapůsobí. Mluvím teď o lokaci, nikoliv o kvalitě nabídky, tu musíte vyzkoušet sami. Shodou okolností jde o podniky zvučných jmen se silným partem tradiční české kuchyně – U Fleků, Malostranskou Besedu a U Pinkasů. Pro úžasnou polohu tamních zahrádek, jejich poutavou historii i prostředí mimo civilizační neduhy doby a působivou atmosféru jim možná semtam nějaké to procentíčko případných chybiček – které nejsou ani časté, ani kdovíjak drakonické - odpustíte.
Milan Ballík pro portál i60
