Nedávno jsem plnila své oblíbené babičkovské povinnosti. Bylo nedělní dopoledne, které nemohlo, vzhledem k azurové obloze a teplému vánku, vybízet k ničemu jinému, než uložit mou půlroční princeznu do kočárku a jít se projít na zámek. A to opravdový. Nepřehlédnutelný. Svého času a umístěním slavný. Nevěříte?
Opravdu jsem se vydala na zámek - Jaroslavický. Možná ani netušíte, ale kdo z vás shlédl Černé barony nebo Andělskou tvář, něco málo ze zámku přeneseně mohl uvidět. Bohužel hned z kraje vám prozradím, že ve skutečnosti pohledem na zámek nelze očekávat žádný vizuální zázrak. Ovšem jakmile si své prvotní zklamané dojmy napasujete do pohádkových představ a hluboce se zasníte, po chvíli se vám chce vykřiknout: „To musela být kdysi nádhera!“
Dnes objekt zámku chátrá, rozpadá se, pustne. Přestože odborníci zámek považují za jednu z nejhodnotnějších českých památek, nenašel se od znárodnění zámku zásadnější okamžik, který by zabránil tomu, aby zámek nebyl zařazen do tzv. Červené knihy nejohroženějších památek v České republice. Nenastala žádná politická iniciativa, která by přiměla stát, potažmo Národní památkový ústav, ke své tíži a své slávě, zámek opravit, ani se nezviditelnil žádný z hromady českých miliardářů, který by namísto projektů podobných čapímu hnízdu zanechal otisk své/evropské finanční transakce a sebe samého v podobě opraveného renesančního zámku, o kterém bylo zmiňováno již v roce 1249.
Byla jsem překvapená, v jaké míře je pro mne bolestné vidět, jak se doslova před očima rozpadá ta renesanční čtyřkřídlá jednopatrová budova s hranolovou věží a arkádami kolem čestného dvora a vnější rozsáhlou jižní lodžií (viditelnou z obce pod zámkem), jak chřadne ta někdejší monumentální stavba zušlechtěná v 17. století italským stavitelem Domenicem Martinellim a v 18. století barokními úpravami podle Josefa Emanuela Fischera z Erlachu. Slzy se mi draly lítostí do očí, neboť ten jedinečný skvost, kdys patřící říšským hrabatům von Spee, posledním zodpovědným vlastníkům, má opět od roku 2004 soukromého vlastníka (rakouský neurolog a psychiatr Sigurd Markus Hochfellner z Ebernsteinu u Klagenfurtu), ale stav zámku není viditelně lepší, než jaký zůstal po užívání Československou armádou po roce 1948. Ještěže ta moje malá princezna tiše a spokojeně spí. Vidět tu hrůzu, měla by velké starosti, aby si brokátové sukně perlami posázené a dlouhé závoje až na zem neurousala.
Kroužila jsem smutně okolo zámku. Zastavila se pod nádherným stromem Pavlovnija a tiše se zadumala …“rakouský majitel zámku se větších investic do obnovy zámku obává, neb stále není vyřešen letitý restituční spor s rodinou von Spee, vlastnictví není definitivně ještě vyřešeno. V důsledku vlastnických dohadů se také trápí dnešní obecní reprezentace Jaroslavic, jejíž předchůdkyně zámek s přilehlými pozemky neuváženě prodala Rakušanovi za pouhých 10,35 mil. Kč (přesně společnosti dr. Hochfellner se sídlem ve Znojmě – schránku nenajdete, o společnosti se toho moc neví :-D) a pozor, aniž by měla zajištěnu od kupce garantovanou jeho verbální ochotu investovat do rekonstrukce zámku 100 milionů z vlastní kapsy. O tom, že byly přepsány všechny pozemky pod zámkem a parkem na Rakušana bez zaplacení, je lépe nezmiňovat (bylo již medializováno). Obec údajně k dnešnímu dni (od roku 2005) za prodej neviděla ani korunu! To jsme to ale hospodáři! A nejen to. Přidanou nehodnotou k tomu je dnešní in natura pohled na tristní výsledek restaurátorských oprav, do kterých se diskutabilně pustil zubař.“
S dlouhou lítostí jsem koukala na nepřehlédnutelnou renesanční perlu. Je bez lesku. Ale dávám jí šanci. Přestože se už v letošních volebních programech nedočteme o záměru obnovit této perle její lesk, budoucnost nás třeba překvapí. Kdo ví? Možná jednoho dne přicválá na bílém koni za mou malou princeznou bohatý princ, zazvoní zvonec a nad Jaroslavicemi se vzedme pohádkový zámek k radosti všech lidiček, kteří mají úctu k naší české historii, českým památkám a odkazu našich předků.
