Příběhy naší republiky: Rozhlas nás provází každodenně již téměř 100 let

Zapnutí rádia je můj první ranní úkon a to denně.

Zuzko, naprosto s tebou souhlasím, cítím to stejně. Rádio jsme měli doma. co pamatuji, později gramorádio, kde jsem si pouštěla desky s Hurvínkem a Spejblem. Dráťák jsme měli v práci. jem stále velkou příznivkyní rádia. O televize jsme dlouho neměli zájem, raději jsem poslouchala v rádiu večer četbu na pokračování, další pěkné programy. Bohužel,dnes je tam víc anglicky zpívajících zpěváků, o českou hudbu zavadím jen málo.

Zuzko, Ty když zvolíš jakékoliv téma k napsání článku, vždy vznkne malé skvělé dílko. Děkuji

Rádio mě provázelo celým dětstvím a mládím. Vždycky mě fascinovalo to zelené "magické oko", které různě blikalo při ladění. Kdykoliv jsem se octla na delší dobu v nemocnici, býval rozhlas po drátě jediným spojením se světem. Clánek mi připomněl, že se už dlouho chystám nějaké si koupit, a to z důvodů, které uvádí Zuzka.

Zuzko, připojuji svůj mail O. Neffovi z 22. 8. t. r.: Vážený pane doktore, ve vašem dnešním rozhovoru s paní Lekešovou mne zaujalo vaše sdělení, že neznáte nikoho, kdo by měl doma rozhlas po drátě. A pokud ano, musel za něj hodně zaplatit. Přestože mne nebudete znát i nadále, ráda bych vám oznámila, že my jsme ho doma měli. V srpnu 1968 mi bylo 14 let. A „dráťák“ jsem považovala za tu nejobyčejnější věc na světě, dokonce za něco podřadného. Samozřejmě nevím, jak jsme k němu přišli. Nikdo z rodiny ale nebyl politicky aktivní, ani jsme neměli významné známé. Jen otec pracoval v Technické ústředně spojů na Dimitrovově náměstí v Praze 7. Že by ho tam dostal jako naturálie? Rozhlas po drátě jsem měla až do konce. Vzpomínám si, že jsem obdržela informativní dopis s požadavkem vyslovení souhlasu s jeho zrušením. Na nějž jsem odpověděla, že nesouhlasím, ale uvědomuji si, že mi to není nic platné. / Ty naturálie, to je pravděpodobné! Věnujme dráťáku tichou vzpomínku. Hezky zdravím. Ondřej Neff