Vůbec mi nevoláš aneb Závislost na dětech

Vždy jsme se v rodině respektovali, a volali si hlavně v důležité věci. Nechápu, jak by kohokoliv z mé ridiny obohatilo, že bych mu denně volala o h...

Článek se mi líbil. Mám podobné zkušenosti se svou matkou a dnes ji víc chápu. Žiji sama, ale snažím se nezneužívat své děti víc než je zdrávo. Mám přátele, doma mám dvě kočičky, které mi také vyplňují můj čas. Věnuji se svému dlouholetému koníčku - pěstování pokojových a balkonových květin. Dříve jsem měla dvě zahrady, dnes stačím už jen na ten balkon. Moje dcery na mne nezapomínají, žijeme v dobrém vztahu.

Já si jen myslím, že výčitkami a stěžováním staří rodiče se svými dětmi nepohnou.

Moje maminka žila od svých 70 let do 80 let kdy zemřela v naší rodině. Mám tři děti, měli jsme třípokojový byt a nebylo vše ideální - ale vyšli jsme si vstříc. Mělo to své výhody i nevýhody. Jsem deset let v důchodu, jsem schopna se o sebe postarat, pomáhám s vnoučaty když je to třeba a považuji za správné, že děti jsou schopné se beze mne obejít. Rodinným setkáním se nevyhýbám, vnoučata si užívám, ale ani mě nenapadne nutit děti, aby mi vyplňovaly můj volný čas. Chápu, že jsou lidé, kterým je smutno - ale považuji za moudřejší se domluvit se stejně osamělou sousedkou na společné procházce než vyčítat dětem, že na mě zapomněly.

Článek je moc zajímavý. Stálo by za to občas na tohle téma něco přečíst a připomenout si, čeho bychom se měli vyvarovat.

Oni by si ti lidé, kteří se v tomto případě cítí ublížení, měli uvědomit, jak to měli ve svém mládí s rodiči oni. Také neměli čas denně si s rodiči povídat a řešit jejich malichernosti. Mladí mají svůj život, své starosti.

Když jsem chodila do zaměstnání, volala mi maminka kvůli, s prominutím, každé pitomosti, na kterou si právě vzpomněla. Navzdory mým četným prosbám, ať s tím přestane. Že dělám hlavou, vytrhne mě z přemýšlení, chvíli mi trvá, než na ni přešaltuju, a pak ještě déle, než se zase dokážu soustředit na práci.

Také se mi článek líbí. Jsem ráda, že se mne jeho obsah nikterak netýká, tedy abych to vysvětlila. Se svým synem a jeho rodinou se vídám občas, jak to vyplyne ze situace. Telefonujeme si, když někdo z nás něco potřebuje, nebo se chce podělit o radost, či starost. Nepamatuji se, že bych dosud měla pocit, že jsem t.zv.: " na druhé koleji ". Také se nedožaduji pozornosti z jejich strany, vnímám že jsou spokojeni, zdraví a to mi stačí. Pochopitelně, kdykoliv mám jakýkoliv problém, ne jen zdravotní, jsou mi oba, syn i snacha velmi nápomocní. Dokonce i vnoučata při mém posledním úrazu byla velmi starostlivá, až to bylo dojemné.. Zkrátka, mám zlatou rodinu, se vším všudy. Kéž by to tak ještě dlouho vydrželo.

Článek se mi libí a jeho obsah stojí za zamyšlení. Uvědomuji si, že někdy si mi hlavou honí podobné myšlenky, které jsou zde zmíněné.