Eva Krausová
6.11.2018 10:30
Lidmilko, ano nejsmutnější vzpomínky jsou na ty, co tu ještě měli být s námi, ale odešli předčasně.
Hanko, také jsem chodívala na hřbitov léta s maminkou, co vody k zalévání jsme se spolu nanosily. Chodila s námi fenka Baruška, která znala cestu k pomníčku i kdyby sama šla.
Když mi odešel táta, maminku jsem ještě měla. Byla mi vším na tomto světě. Dnes tu se mnou už není a já za ní chodím na hřbitov s fenkou Meginkou. I ona už zná cestu a trpělivě vždy čeká, až zaliji kvítí, odstraním spadané listí.
Loni prvně jsem šla na hřbitov o Dušičky se podívat za tmy. Byl to zvláštní pocit klidu a pokoje, byť zároveň smutku na duši.
Važte si chvil se svými blízkými, já už o ně přišla, ale v mém srdci zůstali.
Eva Mužíková
5.11.2018 21:56
Krasné dušičkové zavzpomínání.
Lubomír Müller
5.11.2018 19:08
♥ místo slov
Danka Rotyková
5.11.2018 17:16
Moc hezky laděný článek. Také mám ještě maminku a jsem šťastná za každý den. Jsme nějak naladěny na stejnou notu, o to je to hezčí. Pokud nemohu zapálit svíčku na hřbitově, zapálím ji alespoň doma a vzpomínám s láskou.
Lidmila Nejedlá
5.11.2018 09:27
Ano, vzpomínáme na rodiče, babičky, dědečky. Jejich odchod byl přirozený, ale nejsmutnější vzpomínky jsou na ty, kteří odešli předčasně, kteří tu měli být ještě s námi.
Zdenka Jírová
4.11.2018 22:51
Je to milé, také jsem v těchto dnech hodně vzpomínala na rodiče, i když jsem nemohla ze zdravotních důvodů jet na hrob, je to 150 km a jsem odkázaná na dovoz dcery. Snad to bude možné ještě do Vánoc.
Jana Šenbergerová
4.11.2018 22:40
Moc hezky jste to, Hanko, napsala. Vám i vaší mamince přeji, ať ještě dlouho chodíte ke hrobu s jedinou fotkou. I když sama nehodlám setrvat na žádném hřbitově, navštěvuji je ráda. Dnes jsem si procházku do zahrady "míru a pokoje" doslova užívala. Od rána u nás vládla inverze, město se choulilo v mlze, ale na hřbitově, který je na kopečku, svítilo slunce. A všude plno květin ...
Alena Tollarová
4.11.2018 21:47
Fotka mého tatínka také dlouho byla přilepená na skleněné tabulce se stříbrnými nápisy. Občas se odlepila a spadla a to jsme ji s maminkou vždycky lepily zpátky. Pak se tabulka vyměnila a zjednodušila ... skoro nic po tatínkovi nemám, ale tuhle fotku mám schovanou.
Zuzana Pivcová
4.11.2018 20:17
Hani a další, ještě starší lidé než my uvažují o smrti ještě daleko smířlivěji. Třeba v Británii, kde jsem byla několikrát na hřbitově v Brookwoodu ucít památku našich padlých letců RAF, byla kromě válečné sekce i část s hroby těch, kteří v Anglii zůstali nebo po Únoru emigrovali a dožili tam. Chtěli být pochováni blízko svých bojových druhů. Překvapily mě právě pomníčky, které tam ti v 90. letech ještě žijící měli dopředu nachystány pro sebe, někdy i pro manželky. Díky za příspěvek, je dojemný.
Věra Ježková
4.11.2018 19:11
Elenka to vyjádřila i za mě.
Načíst starší příspěvky