Zlaté svatby budou raritou

Jak jednou komentovala sestra: "Naši byli 60 let těsně před rozvodem." Rozdílné zájmy, temperament, denní režim... A jak řekla matka: "s dědkem se nedalo hádat. Já mu nadávala, on tiše seděl a kýval hlavou. A když už jsem neměla co říct, zeptal se třeba, jestli budeme ještě svítit, nebo se už půjde spát." To by byla asi nejdelší věta, co otec řekl. Ale splnili svůj slib: "...dokud nás smrt nerozdělí."

Všem lidem hlavně zdraví.

Vloni v září jsme s manželem "slavili" 41 let soužití. To slavili je v uvozovkách, neb neslavíme to, že jsme spolu, přijde nám to normální. Zažili jsme mnohé...dobré i hodně zlé, ale překonali to - ve dvou, nikoliv každý sám. Docela mě pobavilo tvrzení v článku, že se nynější generace budou dožívat i devadesáti let a tudíž se mohou dočkat zlaté svatby. Ale vlastně si obsah článku sám odpovídá, že není tolik manželství, která přežijí tolik let...nehledě k tomu, že možnost dožití se vysokého věku těch, kteří jsou dnes mladší a mladí, není možné odhadovat...v současném světě, i přes své vymoženosti. Všechno se moc změnilo, hlavně vztahy mezi lidmi obecně..

V srpnu,jestli nepříjde nic,co by nám toto výročí pokazilo,budeme spolu s manželem 56 let.Neslavili jsme ani zlatou,ani žádnou svatbu,kromě té první,ale jsme rádi,že jsme na všechno dva.Máme i hezký vztah se svými dětmi a vnučkami.Rádi se setkáváme a všichni se radujeme z našeho 5měsíčního pravnoučka Śimonka.

Svatby mě nikdy nebraly, spíše naopak. Nechtěla bych se vdát podruhé, přesto i podruhé chci se svým mužem zůstat až do konce. Ne proto, že bych to někde slíbila a podepsala, ale protože spolu chceme být. Na druhou stranu nevím, proč by měli spolu zůstávat lidé, kteří už spolu nechtějí být. Soužití by mělo být o společném růstu, ne o stagnaci, nebo v horším případě protivenství. Vydržet se dá leccos, jen v případě manželství v tom nevidím ani smysl, ani hrdinství. Ať spolu vydrží ti, kteří to tak chtějí, ale nemusí vydržet ti, kteří tím trpí.

Naši rodiče měli svatbu v roce 1945. Co pamatuji tak celý život časně ráno spolu vstávali a večer spolu uléhali. Společně usedali ke stolu a společně šli k dílu a my s nimi. Nikdy jsme neslyšeli, že by se spolu hádali, neměli jsme auto ani televizi, nikdy jsme nebyli na dovolené. Vychovali čtyři děti, tři syny dobře, podle soudu zde na íčku se jim to u dcery moc nepovedlo :-). Tatínek nikdy nechodil do hospody, nebyli si nevěrní, alespoň o tom nevím, nikdy se spolu nehádali, nebo alespoň před námi ne. A přesto, že jsme měli v rodičích dobrý vzor, jsme všichni čtyři uzavřeli sňatek a prošli rozvodem. Tři roky před zlatou svatbou v r.1992 tatínek v nedožitých 78 letech zemřel, stižen těžkou alzheimerovou chorobou.

Pravdivý článek..

"Vyrostla generace sobců" A kdo tuto generaci vychoval, no přece generace předchozí. Ta generace sobců nechce nic předstírat. Mnozí starší lidé, kteří dnes slabí "zlatou svatbu", celý život se třeba hádali, manžel pil, nebo jeden z nich zahýbal, pak, ve stáří se zklidnili a "slaví zlatou svatbu". Za to, že to "vydrželi".

To všechno je pravda. A navíc ještě manželství jaksi vyšlo z módy a dnes se spolu přátelí. Dřív se říkalo žijí na psí knížku a dneska je to normální. Já jsem ráda, že moji kluci požádali ty svoje holky o ruku a dovedla jsem je k oltáři. Je to zážitek k nezaplacení.

MUDr. Plzák jednou napsal:"Bude-li dostatek dobrých garsonek k bydlení, způsobí to zánik instituce manželství".