Ikigai

Japonsko a jeho vztah ke starým lidem je něco úžasného. Děkuji za článek.

Dobrý, Lubomíre :-) Mimochodem,lákalo by mě psát o některých extrémně úspěšných lidech, protože vidím, že to je vždycky kombinace schopností (tzv. talent), nápadu (tvořivosti), dřiny (řemeslo) a taky štěstí. Bez štěstí, které předem neovlivníš, to taky nejde. Výborné příklady: B. Gates a G. Koukalová.

Oldo, krásně shrnuté a velmi jasně vysvětlené. Šikovný článek, který by měl každý znát zpaměti, aby v jeho hlavě "plynul" . Japonsko je velmi podivná země. Mám tam přítele, který si vzal Japonku, mají dvě děti a píše mi hodně o životě tam. Není vše, jak se zdá tak ideální pro život. Japonsko má jednu z největších mír sebevražd mladých, hned po Jižní Korei tuším. Je tam silný (stresový) tlak na výkon a odpovědnost, společenské postavení a prestiž. Japonci jsou velmi pracovití, dříči a velmi úzkostliví. Všechno se precizně plánuje, naše ležérní lajdáckost a opulentnost tam není. Zdravotní péče nesmírně drahá. Ale co se týče jídla a pestrosti, to ano. To my, Slované křížení s Kelty a Tatary v genech nemáme. Nicméně praktikovat byť jen zlomek z doporučení ikigai (tenhle termín slyším poprvé) může prospět každému. A propos - nádobí myju taky rád, i vysávám a uklízím, i peru a vařím, a přemýšlím u toho jako Bill Gates, ale nějak se pořád nemohu k tomu jeho majetku dopracovat. Že bych dělal něco špatně?

Zajímavé - když se nad takovým stylem života zamyslím, zjišťuji dokonce, že něco z něho i já dodržuji - hlavně to, co se týká množství stravy. někdy i složení. Také mám stále postaráno o práci - fyzickou i duševní - o setkávání se svými vrstevníky - i s mladými lidmi a dětmi... Jen častějšímu spěchu a stresu se, asi jako hodně dnešních lidí, těžko vyhnu. A jak by bylo ještě za nějakou řádku let, budu-li tady? To si netroufnu odhadnout.

To je pěkný článek, hodně těch věcí jsme slýchávali od dětství (např. jez do polosyta...), ale kdo se tím řídí? Japonci.

Myslím, že Japonci se opravdu radují ze života, i když ve velkoměstech je jejich život tvořen z velké části prací. Jsou také viditelně skromní. Jednou jsem viděla pořad o nějakém tanečním souboru velmi starých Japonek, většinou kolem 90 i více, který se svým vystoupením cestoval do Ameriky a sklízel tam obrovský úspěch. Je to opět jen potvrzení toho, že cesta k nemocem a naopak ke zdraví začíná v naší hlavě. A také oceňuji, že tamní staří lidé mají tak nějak sociálně vystaráno. tedy, že jsou si takřka jisti, že se o ně společnost postará, až budou nemohoucí. Takovou jistotu u nás nemám. Díky, Oldo.