Jak se zachovat, když vnoučata zlobí

Já mám 3 dcery a 4 vnuky. A musím říci, že kolik na zadek ode mě dostal 1 vnuk, to ti ostatní nedostali ani dohromady. Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset tuto metodu na nějaké vnouče použít. Ale s ním to prostě nešlo, teď už je větší, tak už si dá domluvit. Většinou mi ruka ulítla, když neposlechl a mohl si něco udělat. Není to vždycky jednoduché. Někdo má vnoučátka, která to to vůbec nepotřebují. Až se divím, že mě vůbec rád, zřejmě ví, že si to zasloužil.

Teď jsem zrovna jela metrem a tam byly dvě mladé matky, každá s dítětem, tak 3 - 5 let. Děti šíleně řvaly, dupaly, lítaly po vagonu a pak se začaly pro zábavu válet na špinavé podlaze. Matkám to asi připadalo zábavné, protože se smály a tím je povzbuzovaly, aby blbly ještě víc. Ano, novodobá výchova je, ponechat volný rozvoj osobnosti, ale přece se ty děti musí nějak dovtípit, že jsou veřejné prostory, kde je třeba brát ohled i na jiné.

Taky přispěchám s troškou do mlýna.Bude to krátké,ale výstižné. V případě,že jsem řekla jednou,dvakrát třikrát něco co se mi nelíbí,tak potom následovala věta - tak to už by stačilo - a přestože,jsou už vnoučata velký,vždy se zasmáli a jejich odpověď zněla - přes to vlak už nejede a bylo "vymalováno".

Z příspěvků je vidět, že my, generace prarodičů, máme většinou stejný názor na výchovu dětí, tedy že občasné plácnutí přes zadek dítěti neuškodí. A že generace našich dětí (rodičů našich vnoučat), raději pořád vysvětlují. Já také nejdřív vysvětluji, ale když se po třetím vysvětlení nic neděje, plácám. Dítě přece musí vědět, kde je ta hranice, kterou už nemůže překročit. A pravidla chování z dětství si nese s sebou do dospělosti.

Vzpomínám si na jeden příklad, když jsem byla malá. 5letý klučina býval u babičky. Doma se určitě už tenkrát pro sprostá slova nechodilo daleko. Jednou vylezl na strom a babička na něj z okna volala: "Jiříčku slez z toho stromu, spadneš a zlomíš si nožičku." Nic. "Jiříčku, slyšíš, slez z toho stromu!" "Ne" To se opakovalo ještě asi 2-3x, a když to nepomohlo, Tak se nakonec ozvalo: "Juro, ty potvoro jedna slezeš z toho stromu!"" Zavři hubu ty krávo a dej mi pokoj!" byla odpověď. Babička zavřela okno a Jiříček si dál lebedil na stromě. Toto mi připomněl začátek článku. Byla jsem na 3 děti sama a nemohu říct, že by občas nebyli plácnutí po zadku. Rozhodně jim to neuškodilo a když mám hlídat vnoučata, tak při loučení se jim ještě připomíná. "A poslouchat, babička má dovoleno vám dát na zadek když budete zlobit." Myslím, že jsem to použila u každého pouze jednou a to už byla míra přes čáru. Jinak jsme vždy všechno zvládli.

Taky nechápu, proč se občasnému plácnutí přes zadek říká „bití dětí“. Nebo týrání. To říká ten, kdo neví, co je skutečné bití a týrání dětí, jehož se občas dopouštějí psychopatické matky a otcové. Ani nevím, proč se vždy hned mluví o trestu. Když mě spálí kamna, tak to není jejich záměrný trest, jde o přirozený důsledek mého chybného jednání. Plácnutí přes zadek je signál, že nemám lézt na skříň a rozšlapávat talíře. přístupem matky, jak to je popsané na konci článku, nejde o nic jiného než o ohrožení normálního vývoje dítěte a jeho takzvaného sociálního učení: během dětství se dozvídáme, jak se kdy máme chovat, zda se máme svlékat na ulici do naha a kálet tam, zda můžeme dávat na ulici neznámým lidem přes hubu, zda si mohu jít s železnou tyčí do obchodu pro peníze atd. Kdo není sociálně učen a vyučen, ten ohrožuje nejen společnost, ale i sám sebe. Černá kronika je denně plná takových případů.

Že tím rodiče rozvíjejí jeho osobnost? Myslím si skoro opak. Osobnost se rozvíjí tím, že podporujete schopnosti dítěte (ale neschopnost lehnout si na koleji před vlak, aspoň tam by doufám rodiče zasáhli). Osobnost se rozvíjí a do společnosti úspěšně začleňuje i tím, že začne chápat hranice (kdyby puberťák začal mlátit svou matku, tak snad by aspoň otec zasáhl, nebo taky ne?). Já za tím postojem liberálních rodičů vidím spíš totální zmatek v hlavě, který vznikl v současné době zahlcené informacemi správnými i falešnými, ve snaze nedotknout se žádné menšinové odchylky (neříkám hned úchylky) atd. A ano, přibývá dětí s vážnými vývojovými poruchami a v některých případech o chronickou a chorobou nezvladatelnost jde. Jenže my okolo to nedokážeme poznat. Hlavně o každém hned neříkejme, že je jen nevychovaný spratek. Může to být nemocné dítě. A hlavně rodiče by měli mezi tím rozlišovat. –

Děti zlobí jen když se nudí. Buď je přijatelně zabavit nebo se jim věnovat. Až povyrostou začnou se osamostňovat, samy si hrát a bavit čím dál víc, pak si najdou kamarády a v 15 letech kdy nás už nebudou potřebovat a uvidíme je 2x 3x za rok, budeme litovat, že jsme se jim babičky a dědové nevěnovali víc. Mám dvě děti a 5 odrostlých vnoučat, takže vím o čem píši. Přijedou a když se sejdeme všichni, vzpomínají na to, jak si hráli divadlo a tanečky, které si sami vymysleli, babička jim to natočila, co se najedli hranolek každý týden, doma většinou nesměli poněvadž se mastila kuchyň, Na zahradách měli chatku, dvě odepsaná auta, v jedné bydlely jedny v druhé druzí a v posledním měli třeba školu, knihovnou apod.Jak jsme jezdili často a to již od 3let do marketů, dostaly peníze a samy nakupovaly, natrhaly trávu do košíka a jeli jsme do ZOO, tam krmily kozičky:-)) Když se poškorpily a přišly se rozsoudit, chtěla jsem aby mluvil každý zvlášť a ostatní musí mlčet, tak je to za chvíli přestalo bavit a raděj se usmířily kompromisem. Tajně jsem se pochechtávala. Nikdy jsem je nebila, nezakazovala, "pouze" vysvětlovala. Když jsem byla rozzuřená, něco rozbily apod., běhala jsem po zahradě a zhluboka dýchala. Dnes jsou komunikativní a umí se dohodnout. Jsem ráda když si vzpomenou na něco hezkého. Říkám si, vytvořila jsi jim bezva dětství, babičko, ano nestydím se, mám radost, obě rodiny mých dětí a vnoučata jsou jak jedna rodina...:-)

S dětmi a vnoučaty jsme neměli problémy, bylo jich víc a nějak se musela srovnat. Horší je mít jedno a zabavit jej. Ale trestat není třeba. Jen ty slovní potyčky udýchat. Mívám dost často Honzíka o prázdninách a po nemoci ho přivezou na týden, dva. Věřím, že se mu stýská.. Taky se nedohodneme . Kdyži řekl: " Řeknu tatínkovi, ať mě sem už nevozí" Odpovím,:" Hlavně mu to nezapomeň říct," Kouká a hned mu to dojde, že to popletl... Doufám, že mu budu ještě nějaký čas dělat parťáka a kamaráda.

Mám děcka ráda, ale až tak od tří let, kdy se s nimi dá mluvit a něčím je zaujmout. Nikdy s dítětem nemluvím jako s blbečkem, nexichtím se na něj, nepodlézám mu, nešišlám na něj. Není pro mne "bůh". Dětem se věnuji a dokážu je zaujmout. S dítětem ani nevyjednávám ani mu nic neslibuji. Bude to tak, jak jsem řekla já. A nediskutuji s ním.