Dnešní senioři jako poslední silná generace
Ilustrační foto: pixabay.com

Dnešní senioři jako poslední silná generace

17. 1. 2019

Mnozí pamatují válku. Mnozí pocítili problémy po komunistickém převratu v roce 1948. Mnoho z nich ví, co je nedostatek, nutnost šetřit, odpírat si radosti a zábavu. Prožili také zklamání ze sovětské okupace v roce 1968. Současní senioři jsou jedinou skupinou současné společnosti, která se v životě potýkala s opravdovými problémy. Mladí je už neznají. Kdo je na tom lépe? 

Žiješ jako v bavlnce a nevíš, co jsou opravdové starosti. Tuto větu občas říkají lidé vyššího věku na adresu mladých lidí. Mladé to samozřejmě štve, protože jsou přesvědčeni, že mají dost svých starostí. Jenže jsou to jiné starosti, než mají na mysli senioři.

Psychologové a sociologové se čím dál více začínají zabývat srovnáváním těchto dvou skupin a snaží se dobrat k odpovědi na otázku: Jsou současní senioři poslední silnou generací?

„Lidé se dříve museli vypořádat se situacemi, které skutečně ohrožovaly život. Museli si více vážit vztahů, práce, být soudržní. Dnešní mladá generace, kdyby se dostala do život ohrožující situace, by zřejmě dělala velké chyby,“ uvedla lékařka Kateřina Cajthamlová, která má velmi dobrý přehled o zdravotní kondici národa. Říká, že současní mladí lidé na tom nejsem lépe ani fyzicky, ale ani psychicky, ve srovnání s tím, v jaké kondici byli jejich babičky a dědové. „Nemají zdravou míru reálného stresu. Oni si často myslí, že žijí ve stresu, ale je to jiný stres. Často si ho sami vytvářejí tím, jak podléhají virutální realitě, spoustě informací, které nejsou schopni zpracovat. Skutečný stres neznají,“ vysvětlila.

Typický příklad se odehrává nyní v jedné pražské rodině. Pětaosmdesátiletá Anna má čím dál více zdravotních problémů, ale odmítá pomoc. Stále si chodí sama nakupovat, byť jí to činí značné obtíže. Příbuzní jí chtěli zařídit, aby k ní docházela domů asistentka a pomáhala jí s úklidem a vším, co bude potřeba. Anna odmítá. Dokonce si odmítla vyřídit příspěvek na bydlení, na který by měla vzhledem k nízké penzi nárok. „Připadala bych si jako žebračka,“ zdůvodnila to. Z dětství si pamatuje, jak její rodina strádala ve válce, jak s matkou měly hlad a jak obtížně sháněly jídlo v době, když byl její otec v koncentračním táboře. Sama pak vychovala tři děti, protože její muž byl vězněn za komunismu a poté kvůli podlomenému zdraví po propuštění z vězení zemřel. Annin život se vlastně skládal z řady smutných událostí, z neustálého řešení problémů. Těžce pracovala v továrně, po večerech si přivydělávala šitím, aby uživila sebe a tři děti. V roce 1969 byla v práci přeřazena na horší, méně placené místo, protože otevřeně protestovala proti srpnové okupaci z roku 1968.

Annin život je typickou ukázkou toho, co prožili mnozí lidé, kteří jsou nyní ve vysokém věku. A tak Anna nechápe životní styl své vnučky. „Nemá práci. Vstává každý den okolo desáté, pak kouká do mobilu. Nedávno si práci našla, ale po dvou měsících v ní zase skončila. Řekla, že přece nebude každý den dojíždět z Prahy do Mladé Boleslavi, kde to místo měla. Že ji to ranní vstávání nebaví, že je z autobusu nachlazená, unavená. Pořád je nemocná, pořád jí něco je. Přitom stále chodí na pracovní úřad a vyřizuje si nějaké sociální příspěvky. Vůbec tomu nerozumím. Styděla bych se na jejím místě, ale vím, že stejně jako ona žijí i její kamarádky. A pořád si na něco stěžují: že prší, že je zima, že je horko, že nezaplatily fakturu za internet a teď nemají připojení a tak podobně,“ vypráví Anna.

Její známí jí občas oponují, že mladé lidi nelze házet do jednoho pytle. Že mezi současnou mladou generací je spousta šikovných a nadaných lidí, kteří tvrdě pracují. Nicméně je fakt, že nikdo ze současných mladých lidí se nedostává do opravdu závažných situací. A právě ony člověka formují a tvářejí jeho životní postoje, dávají mu sílu do dalšího života.

„Zatímco mnoha mladým lidem připadá naprosto normální využívat možnosti, které jim dává stát, u seniorů vidíme, že je to naopak. Například jde o příspěvky na bydlení. Pokud by o ně požádali, vnímali by to jako selhání, někteří dokonce jako ostudu,“ uvedla Kateřina Kňapová z obecně prospěšné společnosti Alternativa 50+. Potvrzuje to i Jan Lorman, z obecně prospěšné společnosti Život 90: „Mnozí senioři se stydí si stěžovat. Berou to jako své selhání. Vyrostli v době, kdy se museli vypořádávat s řadou problémů a jsou zvyklí být silní, neobtěžovat okolí. Mnohdy se stydí říct si o pomoc a raději žijí v nevyhovujících podmínkách, až v chudobě. Jsou hrdí.“  

Nyní třiaosmdesátiletý fotograf Jan Saudek v rozhovoru ke svým osmdesátinám popisoval, jak stále chodí běhat a cvičit. „Cvičím v tělocvičně, ne v tom, čemu se nyní říká fit centra. Máme tam staré žíněnky, kruhy, bradla. Mnozí staří chlapi, kteří se tam scházejí, jsou v lepší fyzické kondici než ti mladíci, kteří sice vystavují své svaly, ale ve skutečnosti žádnou sílu nemají.“ A to je další rozdíl mezi generací seniorů a mladými lidmi.

„Většina dnešních mladých lidí má mizernou fyzickou kondici. Neumějí vylézt na strom, nemají sílu. Neumějí se ani ovládat, vyjednávat v případě nutnosti. V případě válečného konfliktu by dělali velké chyby, mnozí by nepřežili,“ míní lékařka Kateřina Cajthamlová. Armáda se dlouhodobě potýká s tím, že případní uchazeči nejsou schopni splnit fyzické ani psychické testy. Drtivá většina mladých mužů, kteří by měli zájem o vojenské uniformy, pohoří už základních testech. Za rok se pokusí přibližně devatenáct tisíc Čechů o přijetí k některé uniformované složce, ať už jde o policii, armádu, celní správu a třináct tisíc z nich neuspěje. Prostě jsou v naprosto mizerné fyzické a psychické kondici. Což výstižně v této souvislosti shrnul psycholog Otakar Fleischmann: „Odolnost dnešních mladých lidí je daleko nižší, než bývala u jejich předků. A to odolnost psychická i fyzická. Je to tím, že mladší generace nejsou zvyklé překonávat překážky. Nemají potřebu je řešit. Jsou zvyklé, že vše za ně zpravidla vyřeší někdo jiný.“

Muži, kteří jsou v ozbrojených složkách delší dobu, říkají, že paradoxně jsou nyní v lepší kondici mnohdy ti, kteří by už svou kariéru měli končit, než mladíci, kteří by je měli nahradit. 

aktivní senioři stárnutí
Hodnocení:
(4.9 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Drahomíra Stínilová
Nemyslím, že by všichni dnešní mladí se nebyli schopni vyrovnat s těžkou situací kdyby nastala. Je pravda, že život dnes je díky technice a uvolněné době pohodlnější. Když se dívám kolem sebe, divím se, kolik dívek a mladých mužů má nadváhu. Na střední jsme byly hlavně holky, ale nepamatuji si, že by byla některá z nás tlustá. Je to ale dobou. Proč tahat těžký nákup přes půl města, když jsou tu auta. Samozřejmě, že naše generace prošla těžším obdobím, ale mnozí se měli dobře a využívali výhod tehdejší doby aniž by se museli samotní o ty výhody zasloužit. A dělají to doteď. Záleží na nátuře. Určitě byly nenápadné statečné ženy, které vychovaly přes těžkosti mnoho dětí, ale co dnešní maminky samoživitelky. Taky to nemají lehké. A tu vojnu nikomu nepřeju. Doufejme, při pohledu na světovou situaci, nebudeme to vojsko potřebovat. Spíš by bylo třeba víc impulzů pro sport už od dětství. Ale to záleží i na nás starších, jak jsme vychovali naše děti a jakým vzorem jsme pro naše vnuky.
Eva Kopecká
Asi většina nás starších - raději to ale netvrdit paušálně - to měla nelehké. Museli jsme se přizpůsobit situacím a málokdo přišel k něčemu jen tak bez přičinění. Než jsme se dočkali prvního bydlení. Než jsme si to bydlení zařídili. Dojíždění bylo běžné. Moje známá dojíždět musela a pracovní dobu jí odmítli posunout. Kvůli čtvrthodině v létě v zimě kolo a jelo se. Starší dítě jelo samo a ona s menším v sedačce. Jo, byly to jen dva kilometry. Ale co se mohlo cestou všechno stát. Můj táta měl cestu do školy ještě zajímavější. Ta pěší cesta jemu a dětem z jeho vesnice - chodily samy - trvala svižnou chůzí hodinu a půl. Autobusové spojení tehdy asi nebylo. A lidi byli chudí, asi by stejně děti nechali chodit pěšky. My vyšli ze školy a šli makat. Ano, byla práce pro každého. Ale na druhou stranu - já mohla mít práci v naší ulici. Dali ji známé, mně ne. Ona dojížděla sem a já zase dojížděla jinam. Ona nestála o to, dojíždět k nám do města, raději by přeskočila na bus a jela tam, co jsem musela jezdit já. Když už stejně musela dojíždět. Vůbec by mě nenapadlo, chtít něco po rodičích. Vdala jsem se a nesla za sebe zodpovědnost. I následky. Peněz bylo na hranici, ale nikdy jsme nešla si k rodičům půjčit. Navíc člověk k ledasčemu mlčel. Když manželova rodina věděla všechno nejlíp, měla jsem dvě možnosti - boj s celým klanem bez mužovy podpory, nebo mlčet, myslet si svoje a užírat se, že si nemůžu o svých věcech rozhodnout sama. Člověk byl veden k tomu, aby se pořád něčemu přizpůsoboval. na základě vašeho článku jsem si vzpomněla na mladé svojí známé. Mají taky dvě děti jako jsme měli my. První byt jim byl naservírován až pod nos zařízený. Nevyhovoval jim lokalitou a velikostí. Takže se obstaral byt druhý, kde byli ochotni zůstat. Mladá od začátku nepracuje, ten její pracuje tak, že přicmrndává v rodinné firmě. Moc toho tam asi nenadělá, protože je věčně doma. Oboje prarodiče své mladé podporují, co to dá. Musejí, z čeho by ta rodina žila. Oboje prarodiče ale jsou na tu svou mladou rodinku náležitě pyšní. Mají pochopení pro ten nelehký život, který dnešní mladí dle některých mají. Takže když si mladá potřebuje zaletět na nákupy s kamarádkami, tak to jen oznámí a oni ji dopraví na letiště. Potřebuje si od těch dětí odpočinout. Řeknou oboje rodiče na její omluvu. Věřte nebo ne - cukala mi pusa. Vzpomněla jsem si na svoje obyčejné děti, které obě do práce na směny musejí...a téměř, skutečně pouze téměř jsem se odvážila zeptat, čí peníze ta mladá na módních nákupech v cizině utrácí. Že rozhodně ne ty svoje vydělané, to je víc než jisté. Moji sousedi možná nad mými obyčejnými dětmi ohrnují nos. Mlčím. Já způsobem jejich výchovy ale doslova pohrdám. Závist ve mně není, mé děti už taky mají své bydlení a mají je hotové. Jsou totiž přibližně stejně staré, do paneláků jsme se stěhovali tak nějak najednou a ve stejném věku. Dnes už to neplatí, už se to promíchalo....jen ty naše a jejich děti k tomu všemu měly cestičku úplně, ale úplně rozdílnou. Ano, taky jsem pomohla. Ale je rozdíl pomoct pracujícímu a pracovitému dítěti od podpory poflakování se za prachy rodičů.....Dost dobře si neumím představit, jak půjdou rodiče do důchodu a jak jim to vše tahle mladá rodina odvede. A hlavně z čeho....
Olga Štolbová
Lidičky, vždyť jsme ty dnešní mladé vychovali my, nebo některé už naše děti. Co jsme do nich vložili, to tam je. Jestli někdy bude hůř, však oni to zvládnou. I my jsme si poradili. ♥
Josef Borecký
Souhlasím též s článkem a vidim to i sám na sobě jsem méně houževnatý a pracovitý něž byl můj děda a otec . Co se týče vojny, mělo by se na ní chodit, neříkám na tak dlouho jako jsem byl sám, no z několika důvodů z nichž ten hlavní schopnost obrany státu. Líbí se mi vzor Švýcarska
Dana Nepejchalová
No bohužel, ta generace těch zodpovědných, pracovitých lidí je ta tam. Už jich moc není. Dnešní děcka mají asistenty v ZŠ, dříve , když dítě nestíhalo, šlo do zvláštní školy. Dnes moderní hyperaktivní dítě, dříve to bylo rozmazlené drzé děcko, nezvladatelné. Dnes se nemůže učitel ani škaredě na dítě podívat, hned je ostuda ze strany rodičů. Děcka mají všechno a ničeho si neváží a pak až rodiče onemocní akorát je šoupnou do domova. Někdo má plno děcek, a nezvládne vychovat ani jedno, pak co dá je do domova. A mohu pokračovat dále. Spousta mladých che hned luxusní byt, auto, drahou dovolenou, práci , kde vydělá co nejvíce peněz. Takový mladík nepůjde makat za minimální mzdu, to se raději nechá živit rodiči a má doma full servis. A ti , co se osamostatní , tak si zbytečně naflákají dluhů, proč musí jet na drahou dovolenou , když na ni nemají, proč kupují drahé vánoční dárky, když si na ně berou rychlopůjčky, a tak bych mohla pokračovat dále. Dnešní mladé generaci chybí vše- úcta k rodičům a starším, spolehlivost, pracovitost, to vše jim chybí, jak toto bude dál, to nevím.
zuzana šišková
Stokrát opakovaná cesta, stokrát opakovaný názor! Tam kam paměť sahá hodnotila starší generace negativně generaci nastupující. Snad z frustrace, že nejsou na jejím místě...nevím. Osobně si myslím, že nastupující generace řeší a ještě bude řešit daleko složitější problémy a že na ně má potenciál. Důležité je popřát sluchu " správné cestě". A to paradoxně záleží i na nás z generace předchozí. Dejme tomu správnou důležitost prosím!
Hana Rypáčková
Jarmilo, taký stres , až na ty hambáče, prožívám taky. Spíš, když chybí kafe... Mezi mladými se cítím dobře. :-)
Jarmila Komberec Jakubcová
Dnešní mladí lidé zažívají zase jiné stresy, které nám byly cizí. Např. když v určité oblasti kde se nacházejí chybí signál a nemají přístup na sociální sítě, došly hamburgery. Ale myslím, že většina mladých lidí žije tak jako jsme žili i my. Budují si život, studují, zakládají rodiny a až budou v našem věku tak také budou říkat jací byli jurové oproti té mladé generaci.
Michal Zikmund
„Nicméně je fakt, že nikdo ze současných mladých lidí se nedostává do opravdu závažných situací.“ To myslí autorka zcela vážně? Zamyslela se alespoň tři vteřiny nad tou větou? Jistě, pokud se „opravdu závažnou situací“ míní toliko bušení esesáků na dveře, pak opravdu žádný mladý člověk takovou situaci dnes nezažívá, ale při použití poněkud rozumnějšího měřítka snad každý musí uznat, že ten soud je velmi hloupý.
Soňa Prachfeldová
Oprava nezhyne

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.