Jak jsem pomáhala rodit morčata

Paní Jano, také jsme měli morče Barču. Váš článek se mi líbí, je vtipný a plný útrpnosti. Pobavilo mne, jak se morčata dívala na TV a výraz, že ustal i bobkovací proces.

Taky jsme morče Bobíka vozili i na dovolenou. Byl krásně tříbarevný ...

I u nás se to hemžilo různou zvířecí drobotinou. Dcery se naštěstí o své miláčky staraly samy, přesto jsem nebyla ušetřena různých veselých, ale i smutných příběhů. Pěkně jste to napsala a připomněla mi ty uplynulé časy. Teď to zažívají mé dcery jako dospělé také. :-)

I já mám ráda tyto příběhy o zvířátkách. Morčata jsem také chovala v králíkárně, doma v bytě nikdy. To jejich vítání jsem měla vždy ráda. Hezký článek Jani.

S morčaty je někdy skutečně veselo. Můj jezevčík se platonicky zamiloval do jedné morčečí slečny Lízy. Hlídal jí a lezl k ní do bedýnky. A když jsme si všichni mysleli, že Líza utekla pod gauč, začal poštěkávat a nechtěl nás nikam pustit. Protože se kolem Lízy obtočil a byl šťastný jak blecha. Líza si z něj udělala pelíšek. Byla to dvojka k pohledání. A do bedýnky ji nosil i balónek a divil se, že si s ním nehraje.

Paní Jitce - ano, máte pravdu, moje mladší sestra si vymohla křečka. Zažral se do čalouněného křesla a naši ho pak nemohli vydolovat. Zvířátka nepřinášejí jen radost, ale i starost :-)). Naše morčata jsme brávali na chatu, jednou utekla z ohrádky a zatímco děti řvaly, že nám prchnou pod vraty, já, abych zachránila situaci, jsem udělala šipku po morčeti a zapomněla, že se vrhám do růžového keře...měla jsem tenkrát štěstí, že jsem nepřišla o oko. Morče jsem sice chytla, ale tak pevně, že jsem z něj, chudáka, málem vymáčkla střeva !

Ráda čtu Vaše humorné články. Máme morčata v králíkárně a snad už všechny děti ve vsi v minulosti ode mě morče dostaly. Myslím, že každé živé zvířátko v bytě pomáhá pozitivně .

Na štěstí takové starosti nemám a neměla jsem je. Pamatuji si z dětství, když moje sestřenice měly křečka, který jim v bytě utekl, když byli v kině. Tet se strejdou pak do noci posunovali nábytek v bytě a hledali. Tato zkušenost se do mě vryla natolik, že bych nikdy nesouhlasila s tím mít v bytě křečka nebo morče.

Hezké povídání..Naše děti měly tolik rozmanitých zvířat, ani morče nechybělo a jak bylo milováno..I pusa na čumák byla...Jmenovalo se Inhíra Gándyová ( chovatelka byla už puberťačka).

Opravuji - plný dvůr místo plný dům ! :-))