Když jsem jednou seděl v Klášterní zahradě a popíjel dvojku Portugala, přemýšlel jsem o tom, co člověku vlastně přináší potěšení. Zjistil jsem, že je toho celá fůra. Především slunce, které pokud příjemně pálí, prohřívá moje artrotické údy a přináší optimizmus do života. Můj bývalý ústecký kolega ale slunce neměl moc rád. Měl radši zimu a sníh, protože jezdil pravidelně lyžovat na Klínovec. Mě sníh a zima určitě nepotěší. A na lyžování se radši podívám v televizi. Anebo raději z okna horské chaty při horkém grogu.
Taky mně činí veliké potěšení poslouchat, jak šumí moře a koukat se přitom, jak sluníčko zapadá za nějaký vzdálený ostrov. Celá obloha je najednou úplně šarlatová a vedle vás sedí někdo, komu můžete říct, hele, to je pěkný, co? Pokud člověk to šplouchání poslouchá sám, je to taky pěkné, ale už ne tolik. Je vždycky lepší, když jsou na všechna ta možná potěšení dva. Když jsme před lety seděli večer se ženou v malé kavárničce na břehu porečské Lanterny, až tam, na samém konci poloostrova u majáku, konzumovali jsme pohár sladoledu, koukali na západ slunce a bylo to moc příjemné. A když si ten malý rudý kotouč konečně ustlal za jedním ostrovem na obzoru, připili jsme si na to sklínkou skvělého istrijského Teranu. A to bylo ještě příjemnější. Taková chvíle potěší i zatvrzelého pesimistu.
Ale ta chvíle přejde a člověk aby hledal zase nějaké jiné potěšení. Třeba nové cestování, fotbalové utkání oblíbeného klubu, posezení s přáteli u vína. Těch potěšení je moc. Potěšil by mě i pohled na velmi slušně vypadající bankovní účet. To by bylo radosti! Ten podmiňovací způsob je tady ale bohužel na místě. Podle neúprosné logiky je celá řada našich potěšení podmíněna právě pozitivním stavem bankovního konta.
Určitě by mě potěšila i moje prchavá múza, která si bere dovolenou skoro pokaždé, když si usednu s pevným předsevzetím do pracovny v bláhové naději, že teď to konečně napíši. Co? No, přeci to. Konečně, je jedno, co chci psát. Báseň, malou glosu, nebo třeba i povídku.
U druhé sklínky Portugala jsem tehdy v Klášterní zahradě taky dumal o tom, co mě vlastně potěší úplně nejvíc. Když jsem všechna potěšení řádně sumarizoval, na první místo jsem zařadil jednoznačně slunce. Tedy něco, co si můžeme dopřávat všichni a úplně zadarmo. I když si toto zářivé potěšení můžeme v našich zeměpisných šířkách dopřávat jen občas. Škoda. Ať si kolega lyžař má radši zimu a sníh. Je mu to přáno. Já mám ale rád slunce. Horké slunce, které proniká až pod kůži a vyhlazuje vrásky na duši. A jeho paprsky mi vždycky přinášejí novou energii a chuť do života. Když svítí, potěší mě to víc, než když vyhraje ve fotbale moje oblíbená Viktorka nad Spartou, víc, než šplouchání moře a dokonce skoro tolik, jako pohled na pěkně vypadající bankovní účet.
Partneři soutěže:
