Dárky pro vnoučata. Nezbytnost nebo zbytečnost?

Naše rodina má problém s knihami, a sice v tom smyslu, že už je nemáme kam dávat ! Čteme všichni a vnuci jsou odmala zvyklí, že se chodí pro knihy ještě navíc i do knihovny. Ale jsou celí draví i po telefonu a tabletu, tak, jak si to žádá dnešní doba. Dárky kupuju jako každá babička a jako každá babička za to občas dostanu vynadáno. Ale ať ! Nakonec - jestli to je pro staré lidí potěšení, obdarovávat svá vnoučata, tak proč jim tu radost brát ?

Jsem dnes na těchto stránkách poprvé.A zrovna tu najdu tak moudrý a poučný článek! Moc za něj děkuji. I já mám vnoučata a svádí mě to něco jim koupit pro radost. Ale krom nějaké té čokolády se už na všechno raději zeptám rodičů, aby to bylo v pořádku. Moc děkuji za článek i příspěvky do diskuse.

Moje vnoučata si samy o nic neřeknou, ale jsou potěšena i malými dárky. Zbytečně je nerozmazluji, spíše uděláme oheň, opečeme buřty, jedeme na výlet a na zmrzku, mají z toho radost, rodiče nemají čas s nimi takto jezdit.

Myslím, že dohoda s rodiči vnoučat je základ. Na zbytečnosti jsem nikdy neměla a přidat na něco rozumného můžu. Koupit vnoučatům co si umanou nepovažuji za výchovné. Něco si odříci nebo si na to počkat jim jenom prospěje.

Jsem na tom podobně jako Eva, jen chutě mají ta moje stárnoucí mláďátka trochu jiné. Přispívám jim na knihy, které se jim líbí, a pak si je od nich půjčuji. Čtou neuvěřitelné věci. Četli jste Smrtku. Čte se to dobře, ale číst to v pubertě, tak mě to poznamená na zbytek života.

Jo dárky a vnoučata to je někdy skutečně na pováženou. Mám známou která letos oslaví 70 let. Není už v nejlepším zdravotním stavu, ale neustále chodí do práce, aby mohla koupit vnukovi, na co jen pomyslí. Když jsem jí řekla, že nedělá dobře, ještě se urazila. Sama si nic nekoupí, ale pro vnuka by se rozkrájela.

Tak tenhle " problém " mám vyřešen, nikdy jsem si vnoučata nekupovala. Mají radost když přijdu, nevrhají se mi do tašky, aby zkoumala, co jsem jim přinesla. Když pro ně nějakou maličkost mám, mají radost, když nic nepřinesu, nejsou zklamaná. Spíš uvítají, když jim uvařím nějakou dobrotu, obzvláště si pochutnávají na hustých polévkách a palačinkách s tvarohem.

No, pane Libore, u mé nejstarší vnučky máme stejný problém, asi z 50 knih si vybrala jen jednu, u všech to bylo, tuhle ne..Já v jejich letech, tedy v deseti, četla vše, holčičí, klukovské, cestopisy, historické i dospělácké.Takže taky uvažuji o tom, že ode mne vždy najde pod stromečkem i knihu.Ostatní jsou ještě malí, ale všechny vnoučata mají nejoblíbenější jednu knihu, a to obrázkový slovník, je to z doby, kdy se na knihy stály fronty, vydané ve slovenštině. Jinak když je se mnou nejstarší na výletě, koupím něco na památku, všeho s mírou a možností mého důchodu, pokud je speciální přání, přijde odkaz na Ježíška, svátek, narozeniny.Snažím se podělit všechny spravedlivě, i ty nejmenší, si dobře pamatují vše.A kdo by neměl rád dárky, já je ráda dává, mám radost, že se líbí,ale nepřeháním, vždy se i domluvím s mladými, co je potřeba a jejich názor beru na vědomí.K čemu by bylo dětem velké množství hraček, s kterými by si nehrály.Já měla jen jednoho dědu a babičku, jako starší vnouče jsem byla ve výhodě, ale nikdy jsem si o dárky neříkala, ani mě to nenapadlo, sice jsem třeba řekla, co se mi líbí, to ano.Vzpomínám, že se mi o poutích líbila ve střelnici figurka, říkalo se jí habešan, děda jí chtěl pro mne koupit, ale neuspěl, koupil mi pak v hračkárně malého medvídka, když se mu zmáčklo bříško, tak bručel.

Můj problém je odlišný. Trápí mě, že se moji 3 vnuci ani mé 3 vnučky nepodědovali ani nepobabili a prakticky vůbec nečtou tištěné knihy. Jenže já se nevzdávám a všichni ode mne zásadně dostávají po knize. Vybírám je pečlivě v e-shopech, i podle obrázků v nich. A stále doufám. Nejde jen o beletrii, ale i o různé výtvarné návody.