Britský lékař Stephen Harridge udělal experiment. Kolegům lékařům z různých oborů předložil testy a zdravotní dokumentaci různých sedmdesátníků, kteří měli společné to, že celý život byli velmi aktivní. Lékaři neznali jejich věk. U všech odhadovali, že podle výsledků jsou výrazně mladší. „V některých případech až o desítky let,“ tvrdí Stephen Harridge. Naopak, když udělal stejný experiment s lidmi, kteří se celý život vyhýbali pohybu, měli málo zájmů a přátel, všichni lékaři, odhadovali jejich skutečný, ba i vyšší věk. „Samozřejmě, že zdravotní stav ve stáří ovlivňuje spousta dalších okolností, ale jednou z nich a to nezanedbatelnou, je celoživotní aktivita,“ tvrdí autor experimentu.
Podobnou zkušenost má i trenérka paměti Dana Steinová z Centra celoživotního vzdělávání v Praze. Jde o společnost, ve které senioři mají možnost navštěvovat různé kurzy, kroužky, přednášky. Má tam dámy, kterým je výrazně přes osmdesát let a jsou ve velmi dobré kondici. „Ptám se jich, jak na to, jak se dožít vysokého věku v tak skvělé mentální a fyzické kondici. A vždy vyjde najevo, že se hodně pohybovaly, že se stále vzdělávaly. A vzdělávají se dál, i v tomto věku. Celý život měly hodně známých. I to se nemění. Když si někdo v mládí zvykne na aktivní způsob života, připadá mu to pak i ve stáří přirozené. Ono se to zúročuje,“ vysvětluje Dana Steinová.
Podobnou zkušenost zná řada rodin.
„Moje maminka byla vždy spíše samotář. Pracovala jako účetní, v práci neměla kamarádky. Neměla je ani v osobním životě. Vlastně si říkám, co celý život dělala? Starala se o mně, o tátu, ale svůj život, myslím, neměla. Teď je to znát. Pořád sedí doma, kouká na televizi a naříká, že v ní nic není. Ale přesto na ni stále kouká,“ vypráví pětapadesátiletá Kateřina. Často mámu nabádá, aby si zašla mezi lidi. Třeba právě do nějakého kurzu, na přednášku nebo jen tak do parku, do kavárny. „Odmítá. Vůbec není zvyklá někam chodit, jezdit. Bývala často doma a teď žije stejně. Jenže já na ní vidím, jak na rozdíl od svých vrstevnic chátrá. Přibrala, je taková celá smutná, přestala si barvit vlasy, nedbá na to, jak vypadá. Vedle v domě žije paní, která je o pár let starší, ale neustále něco organizuje, někam chodí, vypadá skvěle. Je mi to líto, ale máma svůj život změnit nechce,“ dodává Kateřina.
Je to logické. Ve vysokém věku jsou jakékoli životní změny obtížné a psychologové a lékaři je v podstatě ani moc nedoporučují. Tedy, pokud mluvíme o změnách razantních. Takže lidé, kteří byli zvyklí žít aktivně, mají ve vyšším věku obrovskou výhodu. Opravdu obrovskou, aniž si to uvědomují. Nemusejí se do ničeho nutit. Nemusejí přemýšlet nad tím, jak by žít měli či neměli, co se píše v příručkách a článcích o tom, jak by senior žít měl. Je jim to fuk, protože si žijí pořád stejně. Ten, kdo se vzdělával celý život, naprosto přirozeně chodí do vzdělávacích kurzů nebo na přednášky i v penzi. Ten, kdo se věnoval turistice, věnuje se jí i v penzi. Jistě, třeba v klidnějším tempu, ale stále ví, co může dělat. Jenže lidé, kteří nedělali nic, to prostě nevědí. A velmi často se stává, že vy vyšším věku je už obtížné se to učit.
Takže, pokud někdo v životě často slyšel, že je příliš akční, ba přímo zběsilý, může to brát jako pochvalu, byť tak ta slova třeba nebyla míněna. Však ono se jednou ukáže, jaká je to výhoda.
