Babi, ty máš chlapa? Když děti lásce nepřejí

Myslím, že je to dost o výchově v rodině. Když rodiče kontrolují své děti ještě i v jejich dospělosti, děti se pak k nim, když jsou staří, chovají stejně - jako k nedospělým dětem. Někdy jsou děti sobecké a jde jim o dědictví, ale i tady hraje roli, jaké postoje si osvojily v rodině. Děti by si měly uvědomit, že ani na dědictví by neměly mít automaticky nárok. Je každého věc, co před smrtí udělá se svým majetkem a komu ho dá nebo za co ho utratí. Člověk žije svůj vlastní život do vysokého věku (a pokud je toho po zdravotní stránce schopen, tak až do smrti), a měl by si ho užívat, a ne někde v ústraní živořit, jak si někteří mladší myslí (oni mladí mají celkově dost zkreslené představy o tom, jak to chodí ve vyšším věku). Mám už krátce před důchodem, ale své dost brzy ovdovělé matce bych nikdy nebránila, aby žila s kým chce a kde chce. I já mám přítele, se kterým si velmi dobře rozumím, se kterým spolu sdílíme své zájmy, máme se rádi, zasmějeme se, a máme spolu krásný vztah, jaký ani jeden z nás za celý život nezažil. Užíváme si svoji "novou" lásku a radujeme se ze života, a oba jsme tím velmi obohatili svůj život a omládli minimálně o deset let! A nikoho z mé ani z jeho rodiny by nikdy nenapadlo nám náš vztah vyčítat! Přece je normální, že člověk chce pro své blízké, které má rád, aby byli šťastní a spokojení, tak proč by jim v tom měli bránit? Pokud jsou staří lidé schopni sami se rozhodovat a nejsou nějak duševně nemocní, není důvod, aby se jim děti pletly do soukromí a do života.

Dospělým dětem je houby do toho,co jejich rodiče dělají,pokud se nejedná o nějaké závadné nebo kriminální jednání! My staří nejlépe víme,jak rychle život utíká a když máme volbu,jestli být sami/y nebo si ještě užít přátelství/lásku,tak je to jasné,co si zvolíme! Lépe je člověku se spřízněnou duší,samozřejmě,že nemyslím to,aby někdo bez rozmyslu hned upisoval dědictví "cizí" osobě a na děti se vykašlal.Ovšem je známá věc,že spíše 1 matka vyživí 5 dětí,než 5 dětí přispěje matce/otcovi,kteří jsou už staří a nemohoucí.

Měla jsem milou příbuznou, měla jsem ji moc ráda. Dožila se velmi vysokého věku stejně jako její manžel. Když jí zemřel, začal po ní koukat pán ze sousedství a začali se navštěvovat. Měla jen jednoho potomka v té době právě v předdůchodovém věku s již dospělými dvěma dětmi. Až tolik času na ni asi neměli, aby se tam stavovali denně, ovšem to jim nebránilo, aby o novém vztahu babičky nemluvili posměšně, s despektem. Rozjela jsem se na několikadenní návštěvu. K pánovi jsme došly na kafíčko. Pán sympatický, i nám upekl, doma uklizeno, přivítal mě mile, jako skutečnou příbuznou a o rok dva později mi návštěvu oba oplatili. Myslím, že tenhle vztah, který si příbuzná uhájila, protože není nic špatného si každý den s někým posedět, byl hezkým závěrem jejího života. Pán zemřel dříve, než ona a ji pak čekaly jen nemoci. Moc na ně vzpomínám.

Moji synové mi do mých vztahů nemluvili, neprikazovali. Znám rodiče, kteří slepě poslouchají své potomky a ti je využívají ke svému prospěchu. Takových lidí seniorů je mi líto, nežijí svobodně svůj život. Už to ani neumí a vlastně se stávají závislými na svých potomcích.

Početla jsem si a přemýšlím, jak by případný vztah vnímali moji blízcí. Snad dobře.

Hezký, citlivý článek.

Tady ani nemusí jít o majetek. Je přece jasné, že nezadaný rodič je mnohem "využitelnější" než ten, který si zařídil nový život s někým jiným. Co bych já byla dala za to, kdybych věděla, že má moje maminka vedle sebe spřízněnou duši. Byla bohužel ze staré školy, kde platí věrnost až za hrob. Zůstala sama a utrápila se. Co si o našem novém vztahu myslí všechny naše děti nevím, ale chovají se k nám hezky.

Jak si je vychovali a naučili, myslím ti rodičové ty potomky, tak je mají.