Tak vám povim, že ty poslední zejmy už nejsou takový, jako bejvaly za našich mladejch let. Už dlouho sem neslyšel, že by hospodář umerz, dyž nes seno v koši ze stodoly do chlíva pro Stračenu. Poslední to byl ňákej Francek z Imertole, ale von šel z tý stodoly kolem místní náleuny.
Jako haranti sme zimní dobu prožívali oupelně jinak, než ta dnešní holotina. Sotva napadlo trochu tý bílý nádhery, už se kuly pikle. A taky se dávaly dohromady všelijaký športovní cajky. To nebylo jako nneska, že si donesete skije do servisu a potom už jen mažete k vleku.
Dřiu se musily skije pěkně vočistit vod prachu z hambelek a prohlídnouť vázání. A to vám byla někdy spleť všelijakejch řemínků a někdy i provázků. Vono bylo tůze těžký uderžať botu na lýži a eště přitom fičet z kopce dolů. Tenkrát byly šůty na lýže jen jeden druh: takový červený, gumový „lyžáky“, jak se jim herdě řikalo, a pro většinu z nás byly eště nedostupný. A tak musely vzít zavděk bagány, co měly trochu tverdou podrážku. Jak takový šůty na skyjích deržely je nabíledni. Noha se v tom kverlala ušelijak, ale mohli sme lýžovat.
K tomu posloužil každej šikounej svah poblíž domu. Nejlepší bylo, dyž měl dole dlouhou rovinku k několika pokusum o zastavení. Vono se na těch skijích nejlépe jezdilo furt jen rouně. Největší rachotou bylo ušlapání kopečku. To zabralo třá dva dny, a dyž potom přišla vobleva, mohlo lýžaře trefiť. To, co vám budu dál poudať, možná ani nebudete věřit. Tenkrát, dyž se chtěl lýžař svýzt z kopce dolů, musel si na ten kopec pěkně vylýzt. Vleky, to tenkrát neměl ani Rýbercoul v Kérkonoších. A tak, když to dalo po škole se dvakrát svýzt, byl to dobrej úspěch.
Taky se lýžovalo ve škole. Kantor řek, že zejtra se dostavíme do školy s lýžema a tak se stalo. U Jesenným byl kousek za školou takovej pěknej kopeček s mezičkou uprostřed a to bylo poježděníčko. Horší bylo, když si kantorskej usmyslel, že se bude běhat. Lýže na běhání měli asi dva ve třídě, ostatní běželi v tom, co bylo. Já to běhání neměl rád. Dyž sem se snažil běžet, nejdřiu sem ztratil jednu lýži, za chvíli druhou a tak sem došel do cíle se skijema přes rameno. Nejen, že sem byl dycky poslední, ale vobčas sem ještě dostal déržky, že sem tlápama poničil trať.
Ve Vysokým bejval skokanskej můstek. Na Šachtách se tam řikalo a bylo to pod Petruškovejma verchama. Nic velkýho, ale v nás harantech vzbuzoval úctu. Chodívali sme tam na závody, tenkrát autobusy jezdívaly i v neděli a svátky. Dokonce, dyž byly závody, jezdilo těch furberků víc.
Jennou byla před závodama sněhová futeř, a ta urazila kousek nad zemí takovej menší smerk. Klacek pořadatelé vodtáhli, ale na pařez, z kerýho koukalo pelno třísek, nešáhli. Došlo k závodům, nad pařezem stál starší pán. A vohromně každej skok prožíval. Pomáhal skokanů vodrazit se a oupelně s nima leťal luftem. Tak si pěkně flek, kde stál, udupal a nastalo to, co muselo se stáť. Při jednom skoku se tak vodrazil, že mu až podjela berka a von pelnou váhou dopad na ten pařez. Tak festouně se na tý tříšky napích, že se mu ani stávat nechtělo. Jen kdoví, jak si potom chuděra doma poseďal.
To, co se skutečně stalo, napsal K. Čermák.
| Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |
