Foto: autorka

Proč musely zemřít

10. 5. 2019

K sepsání tohoto příspěvku mě přivedl nedávný článek o umísťování pamětních desek do dlažby před domy, v nichž kdysi žily židovské rodiny, které za války nenávratně zmizely. Někdo se otázal, zda se podobným způsobem vzpomíná i na zavražděné české občany.

2. světová válka Můj příběh

Autor: Zuzana Pivcová

Hodnocení:

(5 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zdenka Jírová 6.12.2019 00:15

To byl opravdu těžký osud mladých a odvážných děvčat. Je mi vždy líto,když čtu takové zprávy a říkám si, jak to mohli lidé přežít, ty strašné hrůzy. Je dobře, že se o nich píše, snad si to někteří mladí přečtou a zamyslí se.

Daniela Řeřichová 24.5.2019 09:10

Zajímavé svědectví. Mám podobné zkušenosti. Spolupracuji na projektu Mene Tekel, který již 13 let připomíná hrůzy nacistické a komunistické totality. Přímých svědků ubývá, ale naštěstí existuje mnoho platforem, které zaznamenávají jejich osobní příběhy. Bohužel stále se pohybujeme ve stejném okruhu lidí se zájmem o novodobou historii, zatímco mladší generace až na výjimky moc pozornosti těmto tragickým událostem nevěnuje. Ale neodsuzuji jenom mladé lidi, společnost je bohužel nastavena tak, že se má především bavit, cestovat, užívat si života. Zaplaťpámbu za studenty historie, práv a společ. věd, kteří se tématu intenzivně věnují a nedají zapomenout na hrdiny a osobnosti, na které můžeme být hrdi.

Květuše Pinkasová 12.5.2019 09:43

...ani to neumím napsat ... Dožívající generace se už na veřejnosti bála vzpomínat něco doma, ne ve škole. Nynější už skoro neví a budoucí s mobilem v ruce zažije něco asi lákavějšího, co si už ani nedovedeme představit. Dějepis mizí a dost se mění. Knihy vidím vyřazené v knihobudce. Slavní Spisovatelé a básnici asi špatně psali a moc toho prožili, vzpomínali a ty Pepo, o tom taky raději neskládej a nezpívej ... Sochy se odstraňují, potichu mizí a ty novodobé někdy až neskutečné vznikají. Proč a pro koho zatím nepřístupné archívy existují i ve Vatikánu a měří už 9 km. Osvoboditelé se prý také mění a vrazi jsou přátelé a zloději nám vládnou. Neuvěřitelné dějiny už i pro naši generaci ...

František Matoušek 11.5.2019 15:42

Škoda životů tak krásných a mladých žen. Všechny měly stejný osud, někdo je udal!!! Nedávno jsem četl knihu od Jiřího Šulce "Dva proti říši". Pojednává o událostech kolem atentátu na Heydricha. Rodiny, které ukrývaly parašutisty, byly všechny zatčeny na udání. Mimo jiné na gestapu ohlásily dvě "drbny", které viděly jak 14-tiletá žabka odvádí Kubišovo kolo. Válka odhaluje chaaktery. Paní Zuzano, rád jsem si článek přečetl. Díky.

Danka Rotyková 11.5.2019 12:24

Zuzko, děláte záslužnou práci. Díky za článek.

Alena Vávrová 10.5.2019 22:28

Děkuji za článek.

Eva Mužíková 10.5.2019 22:28

Smutné.

Libor Farský 10.5.2019 20:50

Což, sakra, není možné vypátrat a potrestat udavače? To je hrozné ...

Jitka Hašková 10.5.2019 19:59

Díky Zuzko za připomínku. To je moc důležité.

Věra Ježková 10.5.2019 19:56

Fotky posilují působivost příběhu.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

O salámu, odvaze a taky o štěstí

V tomto příběhu hraje klíčovou roli salám. A taky odvaha jedné šestnáctileté dívky. Představme další hrdiny tohoto příběhu: zámek kousek za Prahou, zvaný Dolní, jeho naprosto nesourodí obyvatelé a jedna zahradnice. A ještě doba, kdy se příběh odehrál - druhá světová válka.

Zuzana Zajícová

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Prázdniny před šestapadesáti lety

Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po maturitě na SEŠ v Gottwaldově. Bylo nám dvacet, všechny jsme byly svobodné, ta pravá láska na nás teprve někde čekala.

Marie Měchurová

Když nakupuje oděvy dáma středního a vyššího věku

Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku zavzpomínat na teplé dny. Jakmile se začne blížit léto, nám ženám se vynoří dva odvěké, siamsky spojené problémy: 1. co na sebe (šaty?) a 2. co pod ně.

Iveta Markusová

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha