Čas od času jsem nucena vydat se za dobrodružstvím do neznámých míst. Nemám na mysli žádnou exotickou destinaci, skok padákem, potápění nebo horolezecké výkony. Při mých mizivých orientačních schopnostech jsou pravděpodobné kuriózní situace i při cestě na nákup v místě bydliště nebo návštěva lékaře v cizím městě.
Pro pravidelnou lékařskou kontrolu jsem neprozřetelně zvolila jiné město než obvykle. Prostřednictvím internetu vybrala vhodný datum a hodinu návštěvy, prostudovala jízdní řády, pro jistotu dětem sdělila kam se vypravuji, a odmítla nabídku na odvoz autem. V sjednaný den jsem se s dostatečným časovým předstihem vydala na zastávku autobusu. Ani ne za dvacet minut po odchodu z domova to začalo. Na zastávce nikdo, jízdní řády nečitelné nebo potrhané, jen na jednom vylepeném papíru bylo oznámení, že z důvody výluky autobus č. x na zastávce nestaví. Nejbližší zastávka byla asi čtyři kilometry daleko. Zavolala jsem vnukovi a za chvíli seděla v autě a sledovala žlutou nádheru nekonečných řepkových lánů táhnoucích se po obou stranách cesty.
Vyšetření dopadlo dobře, zbytečně mě mnoho dní předem sužovaly obavy z nepříznivé diagnózy. Měla jsem skvělou náladu, která vydržela jen k zastávce. Zde nikdo, jízdní řády nečitelné nebo potrhané. Déja vu? Po půlhodině čekání přijel autobus, otevřely se prostřední dveře, vystoupili tři rozesmátí mladíci, ale vstupní zůstaly zavřené. Následovalo pár chvil pantomimy. Zaťukala jsem na sklo u řidiče, rozhodila paže do strany na znamení otazníku. Řidič se usmál, zvedl ruku a ukazováčkem a prostředníčkem mi naznačil chůzi. Cože, mám jít pěšky? Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale ukazováčkem jsem si přejela po krku naznačujíc "šmik a je po tobě." To pobavilo nejen řidiče, ale i zbytek cestujících a rozesmáté hlavy za sklem mě sledovaly dokud autobus nezmizel za zatáčkou.
Domů jsem přijela v dobré náladě a ještě dlouho měla před očima veselý, přátelský úsměv vtipálka za volantem. Došlo mi, že to nebyl linkový autobus.
