V osmadvaceti letech už dokázala víc, než většina zdravých lidí. Sama říká, že za úspěch považuje všechno, protože za vším je nějaký příběh. Nicméně obhájit zlaté medaile na deaflympiádě, která bude v prosinci v Itálii, je teď její největší motivací.
Když sedíte naproti Tereze, díváte se jí přímo do očí, správně vyslovujete a nemluvíte příliš rychle, div nezískáte dojem, že si celou diagnózu vymyslela, aby na ní postavila svůj dojemný příběh. Bohužel to tak není, umí jenom skvěle odezírat a reagovat naprosto okamžitě.
Znakový jazyk kupodivu neovládá vůbec. „Vyrůstala jsem normálně a nikdy jsem ho nepotřebovala,“ říká. „Bylo by dobré se ho naučit, jenom nemám čas a vlastně ani důvod. Nevím, kde bych to využila.“
Za většinu svých životních a sportovních úspěchů vděčí mamince Kateřině, která se jí od malička naplno věnovala. Sama trenérka alpského lyžování a učitelka angličtiny se záhy stala její osobní asistentkou, fyzioterapeutkou, kuchařkou, řidičkou... Procestovaly spolu půl Evropy. Tereza díky mamince, filmům a seriálům, u nichž se kouká na titulky, umí plynně anglicky a v restauraci si dokáže objednat i v němčině.
Dobře zvládá i obyčejný život, jako jsou nákupy nebo úřady. „Jenom radši vždycky předem upozorním, jak na tom jsem, aby nedošlo k nějakým nedorozuměním."
Kromě lyžování, v němž je tak úspěšná, Terezu baví tenis a kolo. „Ale to musí být po rovině,“směje se.
A co by si kromě dalších sportovních vítězství nejvíc přála? „Abych byla šťastná a spokojená v životě. A hlavně zdravá.“
