Od roku 2014 sídlí Vojenský ústřední archiv na Ruzyni

Vojenské archivnictví mělo v naší zemi počátky již před 100 lety - 2. část

3. 6. 2019

Konec 2. světové války a vítězství nad fašismem s sebou přinesly i úvahy o podobě vědeckého a společenského výzkumu vojenské historie. V prvé řadě vyvstala otázka, jak obnovit tzv. Památník osvobození, jehož hlavním posláním byla právě problematika vojenských dějin našich národů.

Můj příběh

Autor: Zuzana Pivcová

Hodnocení:

(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Jaroslava Handlová 7.6.2019 12:36

Vědecký výzkum vojenské historie byl převážně doménou mužů. Zuzko, o to více obdivuji Tvoje hluboké vědomosti. Je vidět, že jsi svoji práci vykonávala se zájmem, jak v Invalidovně, tak v Ruzyni.

Alena Vávrová 6.6.2019 12:08

Konečně jsem se dostala i k tomuto zajímavému článku. Díky!

Eva Mužíková 6.6.2019 02:00

Ráda si přečtu pokračování.

Antonín Vácha 3.6.2019 16:39

Dobrý článek.

Věra Ježková 3.6.2019 16:21

Zuzko, moc zajímavé. Invalidovna patří do mého „rajonu“. Už ji mám s tebou spojenou.

Jitka Hašková 3.6.2019 14:35

Zuzko, je to moc zajímavé. Těším se na další pokračování. V rámci akce Open House 2017 jsem se byla v Invalidovně podívat.

Dana Puchalská 3.6.2019 13:21

Zuzano už se těším na další díl. Vždyť já bydlela 5 minut chůze od archívu v Karlíně.

Marie Doušová 3.6.2019 13:05

Moc o vojenském archivnictví jsem nevěděla a proto dík za informace.

Hana Nováková 3.6.2019 12:07

Děkuji Zuzko za další přiblížení, přeci jen je to ústav o kterém sice dosti lidí ví, z názvu je patrno o co v něm jde, ale vy nás trochu hlouběji a historicky seznámíte s nepoznaným.

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Vůně léta: O letním snění

Horký téměř letní den, slunce se kutálí po nebi a paprsky objímá zem.

Dana Kolářová

Volha a já

„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha. Pracovala, a tady máte, jak jsem to tehdy vnímala, a jak to vidím dnes.

Zuzana Zajícová

Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí

Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.

Iveta Markusová

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

Hana Práglová