Pocit nepotřebnosti. Častý nepřítel seniorů

Myslím si úplně totéž jako Zuzanka

Každý člověk je jiný a má odlišné potřeby.To mám moc ráda, něco dělat a pak pomlouvat. Jaké si to kdo udělá , takové to má. Myslím, že rodina jsou hlavně rodiče a děti, někdy i pes. Pak se musí hlavně oni starat. Babičky a vnoučata, to už je taková nadstavba. Mám dojem, že v případě nadměrné a pravidelné pomoci ze strany důchodců se ubírá ochotě mužů podílet se na domácnosti. Stesk dcery jedné známé,která je u mladých pečená vařená: "Připadám si jak rozvedená, všude s imaminkou, manžel se pak vyvlíká z povinností".

Jako obvykle, v chování lidí se vyskytují oba extrémy, v tomto případě, přehnaná starost o druhé, až vnucování se, a naopak chladný nezájem, až sobectví. Zuzana a Lenka tyto extrémy připomněly, doufám, že zas 100% takové nejsou. Přehnaný zájem obtěžuje a přehnaný nezájem ochuzuje ostatní a kupodivu i toho samého člověka o rozmanité prožitky a zkušenosti. Chci ale upozornit na to, čemu se říká cizím slovem generativita, česká název to nemá. Objevuje se nejvíce až ve starším věku a je to podvědomá snaha „něco hodnotného tu po sobě zanechat“, něčemu být prospěšný, vlastní smrtí se ze světa neztratit. Tato snaha se může někdy promítnout do péče o vnuky, zrovna tak jako o uměleckou tvorbu i jinak. Možná že lidé, kteří nemají dost rozmanité zájmy a žijí jednodušší život než jiní (ale určitě stejně hodnotný a šťastný život!!), tak že se více orientují na tu péči o jiné. Nebo začnou přispívat na charitu apod. Možná z toho důvodu jsem sám před pár lety napsal knížku Maléry a já. Přišlo mně trochu blbý, že na světě není skoro nikdo, kdo by byl účastníkem těch osobních miniudálostí a legračních průšvihů.

Jsem toho názoru, že myšlenka má velkou sílu. No a tak když si někdo myslí, že je zbytečný - nakonec asi bude. Jaký smysl má někomu vyvracet jeho přesvědčení, jeho myšlenky ? Každý ať si prožívá a prociťuje, co chce. Jaksi se mi příčí udělovat rady a návody na spokojený život. Patent na něj asi není....nebo že by taky v utajení :-) :-) :-)

Když už paní se nechce věnovat sama sobě,nemá žádné záliby a musí být "potřebná",pak si může najít práci v nějaké instituci jako dobrovolník-třeba jen na pár hodin v týdnu.Přijde mezi lidi,bude užitečná a třeba najde nějaké přátele a nebude se tak upínat na rodinu.Mladí mají své životy a dnes,zvláště když vnoučata odrostou,už pomoc nepotřebují.Aspoň co já vím z okolí i u mne.

Líbí se mi komentář Zuzky. Mám zkušenost s vlastní maminkou, která se celý život snažila být pro mě potřebná, a to i tam, kde jsem to nepotřebovala. Veškeré prosby a vysvětlování byly marné. Skončilo to až jejím odchodem do DS. Můj vztah k ní se zlepšil.

Chudaci lidi, kteri trpi takovym pocitem, neni to uz nahodou na navstevu psychiatra, copak je mozne aby clovek v tom veku nemel zajmy a konicky, ktere mu zdravotni stav dovoli, svuj dil povinosti vuci detem a vnoucatum mam za sebou, konecne jsem spokojena ze po mne nikdo nic nechce.

Tu paní nic jiného na světě nezajímá, než aby aby trochu posloužila "mladým"? No, a když to dělá a baví ji to, tak proč ne? Takové nářky, nikdo mne nechce, nikdo mne nemá rád - není to záležitost puberťáků?

Ve všem, co tu čtu, nacházím pravdu. Sama patřím k lidem, kteří jsou celý život rádi s kamarády a přáteli, ale zrovna tak jsem šťastná sama. A teď i cítím, že být sama opravdu potřebuji. Asi je to úbytek sil, nevím co jiného, ale samota mi občas vyhovuje.

Nechápu,co jsou to za kecy ",být ve stáří někomu potřebný" !!! Člověk je sám sobě potřebný.Konečně ,je - li v důchodu,si může dělat,co sám chce! Do té doby ho život strkal,okolí nutilo,práce využívala.Jsem hodně moc ráda,že jsem v důchodu,nemusím nic dělat,raději vyjdu s méně penězi,ale někam do práce už ne! Děti ať se samy starají,mají energii,čas,mládí....Jak se píše o paní,co jezdí kamsi do tramtárie venčit psa,tak na to říkám jen jedno: kdo si pořídí psa/dítě/něco jiného náročného,ať se stará sám!!! A je třeba,aby se mnozí naučili říkat NE!