Falešné vzpomínky jsou velmi častý jev
Ilustrační foto: pixabay.com

Falešné vzpomínky jsou velmi častý jev

3. 7. 2019

Pamatuji si na oslavu svých druhých narozenin. Když mi byly tři roky, dostala jsem krásnou panenku. Ano, vybavuju si, jak město bylo rozbombardované, stále to vidím, i když mi tehdy byly necelé čtyři roky. Pozor, mnohé z dětských vzpomínek jsou falešné, i když jsme skálopevně přesvědčeni, že tomu tak není.

Od kdy si člověk je schopen některé události pamatovat? Je možné, že někdo popisuje, co viděl, když mu byly dva, tři nebo čtyři roky? Vymýšlí si? Nebo popisuje to, co mu někdo vyprávěl, co doma mnohokrát slyšel a sám si to vložil do paměti tak, že věří, že jsou to skutečně jeho autentické vzpomínky? Nebo skutečně máme schopnost pamatovat si některé věci od velmi nízkého věku?

„Většina dospělých si nepamatuje nic z prvních tří až tří a půl roku svého života,“ tvrdí psycholožka Patricia Bauerová, která se tomuto tématu dlouhodobě věnuje. Časopis Psychological Science zveřejnil závěry studie, které se účastnilo více než šest tisíc šest set lidí. Ti měli za úkol vědcům říct nejranější vzpomínky z dětství, o kterých byli stoprocentně přesvědčení, že si je opravdu pamatují. Autoři studie došli k závěru, že jen čtyřicet procent z nich vyprávělo o tom, co si skutečně sami vybavovali. V ostatních případech šlo o něco, co znali z fotografií, z vyprávění příbuzných. A čím je člověk starší, tím více se mu prý vybavuje takzvaných vzpomínek z dětství, přestože se velmi často jedná o vzpomínky nezáměrně vyfabulované. Lidé jsou zkrátka přesvědčeni, že něco prožili a že si to pamatují, byť tomu tak není.

„Naprosto jasně si vybavuji osvobození Ostravy v roce 1945, ale čím dál více si nejsem jistá, nakolik je to opravdu osobní vzpomínka nebo jsem pod vlivem fotografií a vyprávění a záznamů z té doby,“ tvrdí Jarmila, které v dubnu 1945 byly necelé tři roky. S rodinou žila v Ostravě a mnohokrát byla svědkem vyprávění starších příbuzných, kteří byli při pohřbu Rudoarmějců v centru města. „Maminka o tom velmi často vyprávěla, znala podrobnosti, spolu se svou sestrou tehdy vojákům hodně pomáhala. Mně nebyly ani tři roky. Můžu si to opravdu pamatovat? Nebo mám pocit, že si to pamatuju, protože je z té doby spousta fotek a doma se o tom mluvilo? Já si myslím, že si to vybavuju, pamatuju, ale co já vím? Každopádně jsem tam s maminkou tehdy byla,“ říká Jarmila.

Je typickou ukázkou toho, co vědce zajímá a co zkoumají. „Velmi často přicházíme na to, že lidé nevědomky přidávají nebo odvozují detaily, které působí, že si dotyčný to či ono sám pamatuje. Jenže lidská paměť je velmi zajímavá a je schopna přidávat k vyprávění podrobné epizodické představy, které přišly až během dospělého života,“ uvedla jedna z autorek výzkumu, Shazia Akhtarová.

Vědci se setkali s tím, že téměř devět set zkoumaných lidí tvrdilo, že mají vzpomínky na dobu, kdy jim bylo kolem jednoho roku. Trvají na tom, ale vědci jim nevěří. Označují to za falešné vzpomínky. Tvrdí, že tyto vzpomínky vznikají zcela běžně a velmi často. A to tak, že se spojují prvky vyprávění a starých fotografií a to se pak ukotví do nějaké události v určitém časovém pásmu.

„Velmi často si se sestřenicí povídáme o dětství. Prožily jsme ho v jedné staré velké vile, kterou strýc dostal k užívání po válce po odsunutých Němcích. Byla tam spousta zajímavých věcí na půdě, stará rozhlehlá zahrada a my tam se sestřenicí a dalšími dětmi z okolí prožívaly velká dobrodružství. Perfektně se doplňujeme. Sestřenice si třeba na něco vzpomene a mně se to hned vybaví a naopak. Bylo nám kolem tří až čtyř let, pak se naše rodiny odstěhovaly,“ vypráví Jaroslava z Prahy. Je přesvědčena, že její vzpomínky jsou pravé, reálné, nikoli falešné. Právě věk kolem čtyř let psychologové označují za čas, kdy už si člověk opravdu něco může reálně pamatovat. Zároveň se ukazuje, že si děti mohou zapamatovat události, které jsou jim nepříjemné, které jsou velmi emotivní. Například pobyt v nemocnici ve velmi nízkém věku, nějaké zranění, zkrátka významnou událost. V těchto případech psychologové připouštějí, že si je mohou děti zapamatovat i ve dvou nebo třech letech.

Každopádně je takové vzpomínání na dobu, kdy byl člověk malý, zajímavé. Například historici a novináři, kteří tvoří databázi Paměť národa založenou na vyprávění pamětníků zajímavých událostí, se zpovídaných vždy ptají, jakou nejstarší vzpomínku z dětství mají. Otázka zní: Co si vybavujete z dětství? Hodně zpovídaných pak po rozhovoru přiznává, že byli až sami překvapeni, jak rádi na dobu, kdy byli hodně malí, vzpomínali, jak pro ně samotné bylo zajímavé zjišťovat, co se jim vybavuje. Přestože si vlastně nejsou jistí, jestli to, o čem vyprávějí, skutečně pamatují nebo jim ty obrazy vytvořil jejich mozek ze střípků toho, co za svůj život slyšeli a viděli.

psychika vzpomínky
Hodnocení:
(4.7 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Petr Přikryl
Pamatuji si vše asi od 2,5 roku, kdy se narodil bratr. A zcela přesně vím kdy umřel, neměl ještě půl roku. Takže hranice 3 let je příliš vysoká. Co si pamatuji, tak od narození jsem žil v jakési mlze a najednou jsem začal vidět ostře a uvědomil si sám sebe. Což bylo někdy po 2. narozeninách, ale nevím to přesně, ještě jsem neznal kalendář. Z důležitých věcí si pak pamatuji, jak nás se sestrou otec vzal k nemocnici se podívat na mámu, bráška se narodil předčasně a byl v inkubátoru, dovnitř jsme jako děti nesměli. Tak jen na dálku, máma vyšla na balkón a mávala na nás. Byl začátek prosince, tak v té zimě tam nemohla dlouho být. A pak si pamatuji ten malý uřvaný uzlíček doma v kolébce... :-)
Vlasta Simonová
Asertivita...emoční inteligence...neříkalo se tomu dřív takt, ohleduplnost, slušnost...? Polistopadové panázory, pavědy, zbytečná útlocitnost, nové metody vzdělávání, výchovy - když dostane nezvedené děcko zasloužených pár facek, má volat krizovou linku, rodič je popotahován...kde to jsme? Podle toho, jak to ve společnosti dnes vypadá a co všecko si polistopadová mládež dovoluje, jsme evidentně na VELMI špatné cestě. To bohužel žádný moderní "vědec" ještě nevykoumal. Nestydím se ani se neobávám mluvit přímo a jasně, bez ohledu na jakousi asertivitu nebo EI. Dřív se k pravdomluvnosti, slušnosti i úctě ke starším, zkušenějším, moudřejším vychovávalo. Takové jednání bylo normální, přirozené, od srdce, nic vyumělkovaného. Mladí to znali, kupodivu proti tomu všemu dokonce ani jednou nedemonstrovali, zhulení, zmalovaní, polonazí...naopak starší generace byla vážená a ctěná. Samozřejmě, že někde bylo něco (obyčejně přechodně) jinak, ale toto, co se děje teď s příchodem cizích mravů, zbytečných výzkumů, zbytečných rad, zbytečného nípání se v ničem, se viditelně neosvědčuje a ani neosvědčí a jak to skončí, je normálnímu mozku jasné. To tvrdím bez ohledu na "asertivitu i asi moji nulovou emoční inteligenci.
Zuzana Pivcová
Já si ale některé okamžiky z raného dětství opravdu pamatuji. Muselo to být něco pro mě emocionálně velmi silného. Za zpěv v řeznictví jsem dostala kus salámu, který jsem dala dědečkovi. Se zápalem plic jsem byla na infekčním v nemocnici a dívala se skrz mříže s pláčem na dole stojící maminku. Pak mi zdravotní sestra donesla knížku od dědečka. Je toho víc a není to jen z vyprávění.
Zdenka Jírová
Pamatuji si z předškolního věku různé příhody, při kterých jsem utrpěla nějaký úraz. např. sim přesně pamatuji, když mi byly asi 4 roky, že jsem při skákání skočila na hřebík, který projel jak podrážkou tenisky, tak mou nohou a vykoukl ven z boty. Také si pamatuji, že mi ani netekla moc krev a se zavázanou nohou jsem nemohla do tenisek a musela jsem ji mít v bačkoře. Několik jizev mám dodnes znát od odřených kolen nebo pořezané ruce.
Blanka Bílá
Hezký den, každý to máme jinak, já si pamatuji období, když naši začli přestavovat náš nový domov a bydleli jsme u babi s dědou, to mi mohlo být okolo 3l.Dodnes si pamatuji hodně, i z návštěv příbuzných na Moravě, v Praze.I moje zlobeníčko, než jsem šla do školky.
judita lišková
Nevím, jak chtějí vědci dokázat, že si nic z velmi útlého věku nepamatujeme...snad že někdy bereme za svoji vzpomínku něco, o čem nám vyprávěli rodiče. Osobně si skutečně pamatuji silný zážitek z doby, kdy mi byly asi dva roky. Trpívala jsem na zácpu a při jedné, velmi úporné, maminka s babičkou rozhodly, že mě posadí na nočník s horkou vodou... tehdy se to praktikovalo, ač to zní děsně. Nočník, porcelánový pode mnou praskl...nic se mi nestalo, krom mírně začervenalé kůže na zadku, nepořezala jsem se...ale pamatuji si te úlek, šok a děs a strašný řev - můj, maminčin i babiččin. Taky mám z toho věku neblahé vzpomínky na zvuk vysavače. Babička měla takový starý, byl to pytel přes rameno a vydával příšerný zvuk. Takže přede mnou se neluxovalo, ani netrhalo plátno, to jsem rovněž velmi vyváděla. A co zážitek s krocanem...byly mi tři a krocan mi skočil na záda a kloval do hlavy. Takže dramata již od dětství..
Helena Záchová
Určitě si pamatuji, jak mě maminka vykoupala v dřevěné vaničce v kuchyni, osušila velkou růžovou osuškou s velkým poutkem a dírou v rohu. Pak mne posadila na gauč. Krmila mne krupicí se sirupem - červeným. Vím, že jsem ještě určitě neuměla chodit. Tu osušku maminka rozstříhala na hadry, když mi byly dva roky. Podle jedné události prý skoro přesně. Žádnou fotku z koupání ani krmení jsme nikdy neměli. A zajímavé je, že na to koukám se všemi detaily tak nějak shora.
Jana Šenbergerová
Všechny vzpomínky máme stále k dispozici, ale ne všichni si je dovedeme všechny vybavit. Nepochybuji o tom, že jakmile jsme si začali uvědomovat své pocity v děloze, začaly se ukládat jako vzpomínky. Spousta lidí si vybavuje vzpomínky ze svých minulých životů. Nic z toho, co na vlastní kůži prožijeme, se nikam neztratí. Všechno se to hezky uloží v našem vesmíru. :-)
Věra Halátová
A není to jedno?
Radmila Faustova
Pamatuji si spoustu událostí mezi 2-3 rokem svého života. Nejvíce z nemocnic kde jsem byla hospitalizována tudíž mi o tom nemohl nikdo vyprávět protože tam nikdo se mnou nebyl. Pamatuji si jak mi trhali nosní mandle, tenkrát se to neprovádělo pod narkózou. Vždycky když mi kousek vytrhli( strkali mi ruce až do krku) tak mi z nosu vytekla krev kterou sestra utřela do papírového ubrousku a hodila do koutku a když jsem po delší době koukla k tomu koutku tak tam toho byla velká kupa.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.