Nomofóbie, phubbing - braňme se jim, raději spolu mluvme!
FOTO: autorka

Nomofóbie, phubbing - braňme se jim, raději spolu mluvme!

30. 6. 2019

Nedávno se vrátil můj přítel ze Šanghaje a vyprávěl mi své dojmy z předaleké cesty. Překvapilo mne, že o budovách se střechami v nebi či o rychlosti Maglevu (rychlovlaku) nevyprávěl s takovou vášní, jako tomu bylo o obyčejném cestování v metru. „To byl mazec“, povídal, „vejdeš do vagonu a samá čerň, kývající se, nemluvná, nepřítomná, v tranzu koukající do obrazovek mobilů. Moje krásná muskulatura a neodolatelnost všem těm s černou kšticí byla naprosto fuk!“, s koketně koulejícíma očima v ironické tónině koketně sděloval.

 „Opravdu, žádná Číňanka nehla brvou?“, ptal se můj výraz v obličeji.

 „Holka moje, neee, čumákovali do displejů, ve stanici pak někteří strojově vstali a s úsměvem vystoupili, šli si po svém, tu se sluchátky a hudební bezdrátovou masáží, nebo jen tak, bezkontaktně s rychlým davem v křečovitém držení svého telefonu v ruce.“

 „Hmmm, vidno, že nejsi častým uživatelem pražské socky (míněno metro, MHD a PID spoje), protože bys něco podobného také uviděl v Čechách, ačkoliv ne v takové míře. Nějakou duši bez telefonu, která se odevzdaně veze a kouká z okna v případě, že není v podzemí, bys jistě načapal.“, rozvíjela jsem téma.

Cestopisné vyprávění bylo mžikem zvráceno do debaty o chování, které je charakteristické pro velkou část mladých lidí, ale přiznejme si, i nás zralejších. Za vším jsou telefony, malí chytrolíni, kteří nás ovládají tím, že po nás neustále požadují naši pozornost. A na oplátku nám sdělují vše, na co se ani neptáme. Jsou stále po ruce, v kapse, kabelce, v dlani, často nemáme jeden, nýbrž dva i tři, ten umí lépe to a ten zase toto, ten pracuje v této aplikaci, druhý zase výhradně s firmou a pro firmu, ten zelený je utajovaný před manželkou, stříbrný nějak nikdo ještě nevyhodil.

Např. když sedneme do vlaku a než přehodíme nohu přes nohu, už ukazovákem posunujeme obrazovkou a mobilujeme. Co na tom, že přisedne nonšalantní mužský s padnoucí košilí a pěstěnýma rukama, který je výjimečným starostou obce, neboť nejezdí do Prahy svým bourákem a minimalizuje svou uhlíkovou stopu, nevšimneme si jej, neprohlídneme, nepokecáme. Co na tom, že si s dovolením přisedne jeptiška s mandlovou pletí a srdečným úsměvem, která by nám svou laskavostí zkrášlila svět. Co na tom, že v tlačenici stojí těhotná žena s pupíkem pro dvojčata, která potřebuje akutně pomoc, neboť přichází miminek čas. Ignorujeme okolí, mobilujeme. Když se vezeme metrem, vpravo, vlevo, před námi, za námi, prsty jedné ruky by stačily na spočtení těch, co si nenechávají stimulovat „centrum slasti“ kontrolováním displeje svého telefonu. Zvlášť velcí „úžasňáci“ jsou dvojice, kteří propletení sedíce vedle sebe, drží každý v ruce svůj telefon a prohánějí facebookové prostředí. Možná si i whatsappují o tom, jak se milují. Podobně je tomu v parcích, restauracích a jiných veřejných prostranstvích, doma i v zaměstnání.

Této zvrácené potřebě mít telefon u sebe, kdykoliv k dispozici, se podle anglických slov „ no mobile phone phobia“ říká nomofobie. Zkrátka, digitální věk z nás dělá padlé na hlavu! K tomu se nabaluje fenomén, jehož pojmenování vzniklo kombinací anglických slov „phone“ a „snubbing“, tzv. „phubbing“, a je o jakémsi přímém ignorování osoby, která s vámi momentálně sdílí prostor a čas, nekomunikujete s ní, neboť dáváte přednost „chytrolínovi“, vždyť musíte reagovat! Ten někdo na konci sítě nebude čekat, teď už je pozdě! Tu fotku, když neuvidím teď hned, tak ……???!!!.....nóóóó, vlastně se vůbec nic nestane. Zastyďme se. Ta hmatatelná osoba v naší bezprostřední blízkosti si zaslouží úctu a naši pozornost, vždyť nám dává svůj čas, kus svého já.

Lidičky, co to děláme? Proč si dobrovolně ubližujeme? Proč ohrožujeme naše životy. Ústa nemáme jen k jezení, máme je k mluvení, mluvme mezi sebou, zpívejme a smějme se. Hlasitě, vřele, spontánně, přirozeně. Braňme se levnému virtálnímu světu, komunikujme spolu a dívejme se sobě do očí, držme se za ruce a dívejme se sobě do očí, povídejme si o štěstí a dívejme se sobě do očí.

Vkládám mému příteli svou ruku do dlaně. Otevírám velkou publikaci s podrobnou mapou Číny a dětsky žadoním: „Lásko, povídej mi o tvé předaleké cestě, o budovách se střechami v nebi a o rychlosti Maglevu.“…..

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Televizi odolávám, ale nečučet do tabletu se mi moc nedaří. Alespoň vím, že těm mladým nemám co vyčítat...Kam to povede a jak to dopadne? Třeba to ty mladé přestane bavit a začnou se zase zajímat o lidi okolo!
Jarmila Komberec Jakubcová
Velmi dobře napsáno - zažila jsem něco podobného před pár dny na La Manze. Při jízdě vláčkem po okolí většina seniorů si surfovala na mobilu i když naše delegátka se snažila zachytit jejich pozornost výkladem o místě kde projíždíme. Myslím, že nejen mladí, ale i my dříve narození jsme podlehli mobilové závislosti.
Oldřich Čepelka
Dobře napsáno. Já vím že lidstvo přežije. Jen si kluci nedokážou namlouvat holky a holky si vybírat kluky, naštěstí tu bude už umělé rozmnožování, takže všichni budou moci koukat do mobilů pořád a nikomu to nepřijde, jak užasné byly doteky, pohledy do očí, polibky, vůně a pachy, zvuky a ... (každý kdo je z 20. století, si snadno doplní).
Věra Ježková
Tak to mi skutečně nehrozí. Mobil používám jen na nezbytnou komunikaci, jako budík a na focení, pokud nemám u sebe foťák. Když jde proti mně někdo s pohledem upřeným do mobilu místo na cestu, někdy schválně do poslední chvíle neuhnu, i za cenu mírné srážky.
Soňa Prachfeldová
Setkáváme se s touto mobilní izolací všude, všude. Normálně si pokecat, snad už málokdo umí a je to velká škoda.
Zuzana Pivcová
Můj mobil je pro mě opravdu jen pro sdělení nejnutnějších zpráv. K ničemu jinému mi neslouží. V Číně to zřejmě představuje světovou úroveň. Nejvíc si u nás všímám rodin s mobily, jako třeba včera v samoobslužné restauraci v OC v Čakovicích. Rodiče, syn školák, dojedli, matka odnesla tácy s nádobím, chlapec ani nezvedl hlavu od mobilu. Osobně bych v případě schůzky s někým, kdo by si v mé přítomnosti mobiloval, odešla. Díky, Jano, moc hezky podáno.
Daniela Řeřichová
S článkem se ztotožňuji, nicméně se obávám, že s tímto trendem nic nezmůžeme. Je na každém z nás, jaký způsob komunikace a získávání informací preferuje. Já osobně jsem mobil odmítala do té doby, než chtěly mít maminky našich vnoučat operativní kontakt. Mobil považuji za důležitý komunikační prostředek, ale nic víc. Pro nejmladší generaci je to fenomén, bez něhož si neumí život představit. Zároveň však naše vnoučata mají potřebu si s námi povídat, tak se snažíme o nalezení určité rovnováhy.
Jana Šenbergerová
Není-li s kým komunikovat v dopravních prostředcích, nejraději sleduji krajinu ubíhající za oknem. Dokonce mám pocit, že se raději dívám oknem, než mluvím, a to je u mně docela na pováženou. ˇDobrý článek, který mě přivedl na myšlenku, že vnoučatům omezím přístup k jejich mobilům na únosnou dobu a budu je víc prohánět venku. Doufám, že nebudou prosit maminku, aby si pro ně přijela. :-)
Naděžda Špásová
Omlouvám se za to dvojí vyjádření, vyprovázela jsem děti a nevšimla jsem si, že už to tam je. :-)
Naděžda Špásová
Jano, nemusím jezdit do Číny, mám to zrovna vedle sebe v podobě syna a vnučky. Už jsem rezignovala, ale komunikovat naštěstí taky umí. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.