Touha po klidu

Kdysi jsem jako většina mladých lidí toužila po pestrých zážitcích a vzrušujících setkáních a dobrodružstvích, takže mi spousta těch takzvaně všedních dní připadala nudná, ne-li dokonce promarněná.

To, po čem toužím dnes, je především klid. Jak ale chápeme klid? Jako ticho, nečinnost a setrvávání v samotě daleko od lidí? Nebo jako klid myšlenek, pokoj duše?

Co je podstatou (a to nejen mého) klidu? Není to jen stav, nýbrž především pocit, který v nás dokáží navodit určité činnosti, prostředí i lidé. Někteří lidé klid přímo vyzařují a při každém setkání se jejich klid přenáší i na nás. Jsou však naopak lidé, kteří dokáží o klid připravit, i když třeba ne přímo se zlým úmyslem. Totéž platí i o činnostech. Některé vzbuzují pocit klidu, uvolnění, vnitřního naplnění, jiné nás ženou z místa na místo a dráždí naše smysly, emoce a myšlenky.

Ano, jsem ráda sama a mám ráda tiché prostředí. Vnitřní klid je však víc. Je to především vědomí, že je vše v pořádku, že všechno se děje správně a prospěšně. Neznamená to však, že já jsem v tomto dění pouhým pasivním objektem. I na mně přece záleží, jaký postoj k té které události zaujmu a co s ní udělám. Nemusím se nechat donutit k činnostem, které jsou mi nepříjemné, mohu zredukovat na minimum styk s pro mě ne zrovna sympatickými lidmi, a hlavně snad dokážu neživit v sobě veškeré své vlastní negativní pocity - sebelítost, pocit hořkosti, zklamání a zneuznání.

V naší hektické době, v níž se v prvé řadě cení výkon a dynamika dění, shledávám, že veškeré tyto tendence mě pokojem nenaplňují. A tak mám stále méně materiálních věcí a provozuji stále méně činností. Nemyslím si však, že by to byl počátek degenerace a odtržení od reality, je to pro mě jen potvrzení rčení, že méně bývá více. Vně klid nenastane nikdy, protože podstatou vesmíru je pohyb a změna. Pánem svého vnitřního světa jsme však my sami. A s klidem v nitru, bez věčných obav z toho, co je a co bude, bude naše zbývající cesta zde daleko lehčí a krásnější.