Přemýšlení v tichu vymizelo ze života

Chvíle nicnedělání si umím užít s nohama na kamenném stole a díváním do zeleně zahrady a vychutnáváním jsoucna...

Tak to u mě nehrozí, spím i do 10 hodin, ale chodím teda dost pozdě spát, když nechci nedělám nic, už nejsem tak uběhaná a ulítaná, jako dříve, prostě když se mi nic nechce tak nic nedělám, v klidu odpočívám a relaxuji, mám kamarádku, která je celý den v jednom kole, ráno v 6h. vede vnučku do školky, pak ji vyzvedne, mezitím vaří, má zahradu a uklízí, pak po vyzvednutí vnučky s ní běží do kroužku pak ji zase vyzvedne a je s ní doma tak dlouho než rodiče vnučky přijdou domu a tak to má celý rok i o víkendech, fříve jsme spolu jezdívaly na výlety, kdepak top ona nemůže, stará se o vnučku. To já bych takto žít nemohla.

Dobře se rozjímá při kvalitní poezii, která nevyjádří jasnou myšlenku, ale v člověku vyvolá pocit, kterému zrovna v té chvíli nerozumí. Nebo na zahradě jen tak sedět a zevlovat, a třeba i upravovat záhony a přitom přemýšlet.

Nežijeme proto, abychom slepě chápali druhé. Hlavní je žít tak, abychom chápali sami sebe.

Jsem akční typ. Nicnedělání nesnáším, ani kafe si nevypiju v klidu, stále odbíhám a něco dělám. Myšlenky na leccos a o lecčems mám stále. Sotva se probudím, už mám plno nápadů na to nebo ono. Mám ráda ticho, bezvadně se mi přemýšlí o svých věcech. Dokonce jsem zjistila, že vůbec nechápu význam slova meditovat. Kdysi jsem se ptala známého po telefonu, co dělá. Prý medituje. Tak já hned se zájme, o čem. Byl mnou naprosto znechucen, prý se nemedituje o něčem. Meditovat o ničem, to zase vůbec nechápu já.

Tak to já naopak. Nicneděláním a rozjímáním trávím čím dál tím víc času. Samozřejmě pak toho moc nestíhám. Stále něco odkládám na později a tak toho před sebou hrnu čím dál tím víc. Jednou zemřu na úpatí obrovské nahrnuté hory toho, co jsem chtěl udělat.

.... svěřovat a zároveň nemít potřebu prezentovat, jak ten, či onen dělá něco špatně a to jen proto, že to nedělá podle mých představ. Možná by se mnozí divili, jak se dá rozjímat při práci na zahradě, při čištění jezírka .................... S láskou jde všechno ♥♥♥

Sedím si na terase mám tu klid jen ptáčkové švitoří muškáty na mě kývají ,oleandr tu voní a je mi blaze na duši a rozjímám o tom když člověka nic netrápí , jak je na světě hezky. Když mám smutek na duši i tehdy potřebuji samotu.

A co takhle týdenní pobyt ve tmě? Tak zvaná "léčba tmou". Spoléhat sama na sebe, na své schopnosti, nemít potřebu se s čímkoli svěřovat.

Nevím, jestli to bylo rozjímání, ale mamča mi říkala, že "čumím do blba" a to umím dodnes, takže asi rozjímám. :-)