Když vnoučata lezou na nervy

Pardon, nezbývá

Já už se nedivím, když má mamina je chtěla na prázdninové týdny jen po jednom, i dva dny , jsou někdy moc, i když je člověk miluje, těší se na ně.Nezbívá, než se přizpůsobit dané situaci, i my,jsme dokázali babičce její hlídání, byť i jen částečne denní, znepříjemnit.

Nějak vás nechápu - vnoučata mám tři,ale už přerostlý a po neděli mě čeká asi už poslední týden "hlídání" toho nejmladšího 14ti letého.Škoda,že už nejsou malé a hlídací.

Moje bývalá spolužačka, jako jediná ze třídy, nemohla mít děti. Hrozně si je přála .Teď jí svěřuje asi čtyřletého potomka syn jejího bratra. Je z toho úplně nadšená. Posílá mi fotky, jaký je rošťák, jak sedí O Vánocích u spadlého stromku s rozsekanými vánočními ozdobami a jaká to byla legrace. Chápu ji a přeju jí tu radost, kterou může zažít jednou až dvakrát do měsíce. Prý po hlídání uklízí celý byt. Ale dělá jí to ráda, protože když něco rozbije, obejme jí a řekne, že ji má rád. Já si letos dala v pravidelném letním hlídání mé skoropubertální americké vnučky podmínku. Jedině s dcerou. Tak tu byly obě. Miluju je. Ale nevím, jestli to byl dobrý nápad. To by byl námět na povídku. Oni totiž rodiče jsou taky podaření. Před lety jsme s přítelem dělali výlet na přehradu Velké Stráně v Jeseníkách. Procházeli jsme se po hrázi, vítr profukoval letní vedro, krásné pohledy, no užívali jsme si to. Potkávali jsme rodiče a party s malými dětmi. Pár postřehů "Jestli nepřestaneš, tak si koleduješ přesně o takovou facku, jako jsi dostal včera v tuhle hodinu!", nebo dvě maminky s divočícím potomstvem "Už se těším až se budeme takhle v pohodě (jako my) jednou procházet bez těch spratků." Jenže to je čekají zase vnoučata.

Jano, přesně. Vše pro dítě. Ten nadpis je i pro mne aktuální. První den spolu jsme si užívali, pak se chytil kluků v kempu a dostat ho z hřiště je zázrak. Já se tam poflakuji, hlídat ho musím. Když ho dotáhnu do lázní, tak tam se v Srdíčku před Prusíkem seznámil s číšníkem a zase jsem sama...Zítra je svolný k výletu, že jde i ta babička s klukama..Zlaté časy, když jsme měli i šest vnoučat.

Janě taky *****. My se těšíme na vnoučata a když jsou dva nebo jeden, je to prima. Jakmile tři až pět, jsme znich za pár hodin "na nervy",protože jakmile nemají přitažlivý program, začnou neřízeně dovádět nebo se hádat a nám se zdá, že máme ke stáru lepší a lepší sluch. Ještě že nebydlí ve stejné ulici ani stejníém městě - rodiče se s nimi musí předem ohlásit.

Velmi aktuální. Mám svoje vnoučata ráda, ale nepřeháním to, ani nemám moc příležitostí. Vídáme se zřídka, proto si o prázdninách musíme vzájemně na sebe zvykat. Rozhodně nám nabourávají jakýkoliv řád. Pokud tu nejsou rodiče, aspoň je nemusím přesvědčovat, aby snědly, co dostanou a nevymýšlely si. Když totiž slyším svou dceru, jak se ptá pětiletého dítěte, co chce k snídani a ono si vymýšlí, mám chuť praštit obě. Rozhodně neobstojí, jak jste si je vychovali. Tohle naše děti nikdy nedělaly. Vnoučata převzala móresy svého tatínka, který by také zasloužil srovnat do latě. Ale nemám potřebu předělávat někoho k obzazu svému, protože ten také není dokonalý a tak vydržím. Aspoň se mohu těšit dvakrát. Když přijedou, a když odjedou. A já se opravdu hodně těším. :-)