Nebo, kdo si z nás zlostí nezadupal, když zakopl o kanálový výstupek a sedřel si novotou nablýskané boty? Kdo si z nás nedal zoufalý taneček na poklopu kanálu, když zjistil, že mu jeho škvírou propadl do podzemí klíč?
Těch příběhů s kanály by se našlo, viďte? Přesto je míjíme, nijak zvlášť se jejich existencí nezabýváme. Vždyť s nimi je jen potíž.
Já však jednoho dne vzala tato silniční a chodníková litinová víka, v rámu jištěná svou vlastní váhou (leckdy až 100 kg), na milost. Čekala jsem na peróně pražského hlavního nádraží na zpožděný vlak. Jako lev v kleci jsem chodila sem a tam, od značky ke značce. Tou značkou byl kanalizační poklop. Při několikáté otočce jsem si poklopu více všimla. Byla na něm secesní budova hlavního nádraží. „Krásná práce“, pomyslela jsem si. „Jak asi vypadá kanál ve městě?“, ptala jsem se sebe a zvědavost ve mně nastartovala zájem, který přerostl ve fotosbírku, které, nebudete věřit, vévodí právě český poklop Pražských kanalizací. Hrdou Češku v sobě nezapřu.
Ovšemže - všechny mé kanálové kousky mám ráda. Technicky je nekategorizuji, neboť nejsem ani cestářkou, ani stavební pozemní specialistkou. Sbírám jen jejich jedinečný půvab, který mnohdy nepřízeň počasí anebo lidská „ruka“ překryjí svou mocí a znečistí ho (bláto, písek, rez, nedopalky, …). Jediným rozlišovacím prvkem mých kanálů je místo, kde je nafotím – země, město. V mé sbírce jsou krasavci nejen z českých měst a okolní Evropy, ale i např. z Thajska, Mexika, Zanzibaru aj.
Mám z mé sbírky radost. Z míst, která navštívím, si nevozím pouze zážitky a fotografie podobající se těm z katalogů cestovek. Vozím si i jedinečná svědectví o tom, že místa, kde jsem se nacházela, mají svůj podzemní kanalizační život, který je pro lidi v naší civilizaci bohužel samozřejmý.