ilustrační foto: pixabay.com

Slavík a Slavík

3. 10. 2019

Bylo to v roce 1965 a já jsem se vrátila domů ze školního výletu. Na stole mě čekala obálka s fotografií a věnováním - sl. Helence upřímně Karel Gott. Panu Gottovi jsem totiž poslala žádost o fotograffi a moje radost po jejím obdržení neznala mezí.

Karel Gott Můj příběh

Autor: Helena Slavíková

Hodnocení:

(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

František Matoušek 4.10.2019 16:25

Asi bych měl napsat známé podivení : "Ani se mi nechce věřit". Ale naprosto Vás chápu. Všichni jsme si rovni, ale přeci je někdo ještě rovnější.

Jitka Caklová 4.10.2019 14:36

Pokud kdokoliv v takovém-to chování spatřuje demokracii, nemám nic proti, každého věc, ale osobně demokracii vidím v úplně jiném světle.

Marie Doušová 4.10.2019 11:14

Zažila jsem a vím , že rozdíly se dělají a dělat budou. Nic s tím menaděláme, jen můžeme doufat, že je ještě dost slušných a obětavých lékařů. kteří dokáží nerozlišovat.Peníze, popularita a postavení v demokracii,bude stále na prvním místě.

Anna Potůčková 4.10.2019 11:03

Ano, to víme snad všichni, že to tak chodí snad v každé ordinaci. Moc tomuto článku rozumím a dávám také za pravdu!

Jitka Caklová 4.10.2019 09:36

"... na svět jsme přišli nazí a také takoví odejdeme." a co zažijeme v mezidobí, pokud to neumíme sami, nám stejně nikdo jiný neodpáře :-)

Zuzana Pivcová 4.10.2019 09:20

Je pravda, že někde v čekárně, když volají pacienty, ozývá se "Paní inženýrka, paní magistra...". Pro zajímavost, já nikde v takových institucích, ani na dokladech, žádný titul neužívám, protože si na něm "nesedím". Myslím, že zdravotnictví může třeba někomu poskytnout nadstandardní pokoj, nabídnout mu dražší léky a léčbu, která je pro jiné finančně těžko dostupná. Ale, jak je známo, "lékař léčí, příroda uzdravuje". A ta nerozlišuje, na svět jsme přišli nazí a také takoví odejdeme.

Jitka Caklová 4.10.2019 09:18

... "něco víc" a umí to dát "hezky" najevo :-) ......

Jitka Caklová 4.10.2019 09:06

"Bohužel lékaři i lépe jednají s člověkem, když má vysokoškolský titul." Je to složité, už právě proto, že sami tito lidé se domnívají, ba jsou dokonce přesvědčeni, že jsou "něco víc". Ale jsou i výjimky, poznala jsem notnou dávku lidskosti u doc. prof. MUDr. Petra Neužila, CSc., FESC, primáře Kardiologického oddělení v Praze Na Homolce, když jsem k němu doprovázela nemocného manžela k léčbě. Ba i mezi přáteli pár výjimek mám. Pravda není jich mnoho a o to víc si jich vážím ♥

Jitka Hašková 4.10.2019 07:21

Bohužel s arogancí lékařů a jejich hrubostí se setkáváme. Vyzkoušela si to i moje kamarádka lékařka, když na žádance o vyšetření neměla uvedeno Mudr. Potom mi to vyprávěla. Bohužel lékaři i lépe jednají s člověkem, když má vysokoškolský titul.

Alena Vávrová 3.10.2019 23:29

Ó, jak velice vám rozumím!

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Zápisník starého muže: Zmýlená platí

V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To už rok jsem byl doma po vojně, tedy nejvyšší čas osamostatnit se a založit vlastní rodinu.

Zdeněk Folvarčný

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha