Příliš hodní lidé lezou druhým na nervy

Já myslím, že úplatek se dává předem, aby za to byla lepší služba. Pokud se někdo rozhodne dát odměnu, tak až dodatečně, za něco vykonaného, co se mu zamlouvalo. A přitom toho dotyčného, koho odměňuje, třeba už víckrát neuvidí, takže by se na něj mohl "vykašlat".

Já asi nejsem moc hodná, je mi trapné ještě dnes ve 2019 dávat bonboniéry a kafe. Jediné, co uznávám, je pěkná kytice, kterou poděkuji například zdravotní sestřičce za to, že jsem k ní chodila na injekce obden celý měsíc a vždy byla velmi milá a citlivá. Zdá se mi, že to je minimum, čím mohu poděkovat. Rozhodně to není podlézání, to nesnáším.

I tady platí, že všeho moc škodí. :-)

To Liborovo vysvětlení sedí. Nejsou ale jen hodní, ale taky vlezlí až "kanagon". Umím se bránit a řeknu všechno na rovinu. Nemusím pak buchtama krmit kachny. (Můj kamarád je dostává od sousedek , přesto, že je nejí).

Mám přítelkyni, která si dárky a nejrůznějšími pozornostmi kupuje přízeň a lásku svých přítel. Když jde na běžnou prohlídku k zubaři, či ke svému obvodnímu lékaři, vždy kupuje jako dárek bonboniéru, lahev, kávu. Pak vypráví , jak k ní jsou všichni milí. V restauraci dává neobvyklé spropitné. Přitom nemá velký důchod a šetří pak na sobě v jídle. Když se ptám, proč to dělá, říká, že je na to zvyklá.

Během života se mi ten pojem "hodná" poněkud měnil. Být hodná jako dítě znamenalo nezlobit ve škole, neodporovat rodičům, splnit zadané úkoly. V pubertě a postpubertě to zase hlavně bylo netoulat se někde pozdě, nezadat si s žádným klukem, nezkoušet pít či kouřit. Pro kluky a muže ovšem být hodná znamenalo být nezajímavá buchta, která nerajcuje. V dospělosti tak nějak obecně - nepouštět se do sporů, vpodstatě nechat si vše líbit. Ještě dnes, když mi někdo řekne, jak jsem hodná, cítím v tom tenhle podtext. Škoda, že se často původní význam slova takhle přetvoří.

Článek je dobře napsaný. Ale fakt jsem se pobavila při představě jak Libor rozdává dort. To nemá chybu, už vidím Libora P. jak se táhne s dortem a za ním hejno malých dětí. Až budeš mít tyhle samaritánský choutky, ozvi se. Vezmu kameru a bude to. :-) :-)

Souhlasím s Jitkou H. a Irenou. Libore, nelze být diplomatický denně 50 let. (Moje zkušenost s maminkou.)

Tak jsem se docela zasmála ! A nejvíc tomu hodnému chirurgovi, který trval na operaci, i když věděl, že nepomůže... Jinak souhlasím s panem Ptáčkem a prosím: buďte trochu shovívaví. Nebo snad je lepší být zlej, lakomej a nikomu nepomoci ? :-)) :-))

Napíšu to stejně jako to napsala Irena M. Všeho s mírou......všeho se člověk jednou přejí