Dívejte se vzhůru, uzdravuje to

A tak to je. Nechápu, jak mi mohl takový milý článeček uniknout. :-)

Miluji pohedy vzhůru na oblohu. Při procházce se psem se často zastavuji a hledím na oblohu ,kde je ve vzduchu hodně čar od letadel a já si říkám, kam asi cestují. Je to takové celkové uklidnění vidět mraky ,jak plují po obloze a vytvářejí zajímavé obrazce. Dík za hezký článek.

Ráda se dívám vzhůru z lehátka na zahradě a sním si při zajímavých obrázcích na nebi.

Mě bohužel asi dívání vzhůru neuzdraví.Dívám-li se vzhůru tak se mi motá hlava a když se nedívám pod nohy je to přímo nebezpečné. Ale jako příměr je to moc hezké. Budu se dívat jenom v duchu.

To je pravda, to někdejší "až mi bude...., až udělám...., až už bude...." u někoho později nahradí opačný stesk typu "kdyby mi tak bylo..... kdybych tak mohla..." V přítomnosti je mnoho pohledů, které uzdravují, včetně pohledu do vlastního nitra. Díky.

Na balon se podívám ráda. Když se ale dívám vzhůru delší dobu, bolí mě za krkem a ramena.

Krátké, výstižné, milé. Někdy mám pocit, že lidé říkají "prvňákovi" věci, které se bude učit až "v páté třídě" a nechápou, proč jim nerozumí. Nejhorší je dělat "z běžností" cokoliv pod vidinou pochvaly. Žiji přítomným okamžikem, bez zbytečného čekání na ovace. V přítomnosti je tolik drobností, které dokáží život zkrášlit.