Mell Nova
14.11.2019 14:16
Fandím všem, co to zvládají, nám začaly starosti s maminou v jejich 70, úraz páteře, sama chtěla na ldn, pomáhala tam pak i ostatním, povoláním byla zdravotní sestra.Jenže pak po uzdravení se to časem horšilo, spoustu pobytů v lékařském zařízení, já i sourozenec v pracovním procesu, mamina chtěla do domova důchodců, z počátku bylo vše dobré, hodně nadějné, lepšilo se vše. Já pracovala o sobotách, nedělích, 12h dny i více, vdova, dvě děti, přesto jsme si na babi vždy našli čas. byla dost tvrdohlavá, nenechala si do ničeho mluvit, když potřebovala a chtěla, o pomoc si řekla. Bohužel o poměrech, které po delší dobu v domově nastaly, neřekla, pak už bylo pozdě.
Eva Sůvová
14.11.2019 13:41
Ano, ano. Je to tak. Mám 84 letou maminku. Špatně chodí a má začínající demenci. Neustále mi nadává. Všechno dělám špatně. Nikdy jsem nebyla oblíbené dítě. To byl bratr. Toho miluje. Ale je to chlap a úklid je spíš na mě. Je to každou návštěvu stres. Bratr mě nepodpoří spíš naopak. Nadávají mi oba. Mám nemocného manžela. Ten mě také potřebuje . Do toho 4 vnoučátka. Na které už mi nezbývá síla. Jsem nervozní a protivná i na děti. Všechno se to odvíjí od pečování. Což by mi až tolik nevadilo , ale to věčné nadávání a buzerování. Skoro se stydím, že to tady píšu, ale je to tak. Není to stěžování je konstatování. Nezbývá než to přijímat.
Pavla Žídková
14.11.2019 13:12
Znám to, máme to doma - maminku těžkou diabetičku, které už hlava neslouží úplně tak, jak by potřebovala. Třikrát denně jí píchat inzulín, chystat jídlo, které si neumí sama ohřát, dělat společnost... Ještě se sama nají, umyje, zajde na záchod, ale sama doma zůstat nemůže ani den. Půl dne je maximum, které zvládne. Musíme pracovat z domu, aby se to zvládlo, ale někdy je to opravdu těžko snesitelné... a to jsem si vědoma, že může být mnohem hůř.
Marie Hrádková
14.11.2019 13:00
Dobrý den, také jsem si to prožila, starání o matku s těžkou demencí. Chodila po bytě, hlasitě křičela, i v noci, třískala dvířky od nábytku, nebudu vše popisovat. Její stav se horšil a lékařka nám řekla, že je to již neúnosné, sama jsem to tak cítila. Někdy jsem byla v takovém rozpoložení, že jsem utekla na chodbu, sedla si na schody a brečela. Zažádali jsme pro matku o ústavní péči, matka zemřela týden před tím, než se uvolnilo místo. Přiznám se, že jsem byla ráda, že jsem ji nemusela nikam "šoupnout", měla bych z toho hrozný pocit. Starání byl hrozný nápor na naervy, ale už to pominulo a jsem ráda , že jsem se o ni starala.
Marie Faldynová
14.11.2019 12:29
Pracovala jsem jako asistentka v neziskové organizaci, která nabízí služby seniorům bydlícím sami . Možnosti postarat se o tyto lidi jsou, ale pořád jich není dost. Jsem ráda, že moje maminka byla ochotná bydlet s námi od 70 do 80 let kdy zemřela. Běhání za ní jsem tedy byla ušetřena a navíc měly děti doma babičku když já byla v práci.
Olga Štolbová
14.11.2019 11:21
Ano, přesně toto se týká mé rodiny. Mým "dětem" je šedesát sedm a šedesát pět, mně je přes osmdesát. Zatím jsem soběstačná a i oni jsou zdraví, ale... Co bude, až bude hůř? ♥