Ve stáří čas ubíhá rychleji. A ví se proč

Děláme si to trošku sami. Těšíme se na něco co přijde za dva, tři měsíce. V lednu se těšíme na dovolenou. Je třeba se naučit žít každý den naplno i když je venku mrazivo a šedivo.

Rok uběhne rychlým tempem, ne jako v mládí, kdy se zdál delší. I velikosti byly jiné. Měli jsme ve škole velkou tělocvičnu, po desítkách let, když jsem do ní znovu nakoukla, byla tak maličká, že jsem se dívala, kde ji posunuli stěnu a vytvořili přepážku. Nic jsem nenašla, v dětství vnímáme věci jinak.

Ano, letí to. A proto se snažím využít každou minutku.

Ano , čas letí a rok je hned pryč. V mládí se někdy vlekl ,ale opravdu záleží na situaci.

O vnímání času jsem četla mnoho studií, vždy jsem dospělá ke stejnému závěru, že biolog.procesu nezabráním , jen mohu ovlivnit využití času a toho se držím.Snažím se o různé aktivity, prostě nesmím se nudit. Občas, když venku leje,počasí pod psa, mám i takovou náladu a hořekuji kudy chodim. Počasí mě dost ovlivňuje, možná nejsem jediná.

Čas vnímám pokaždé jinak. Třeba na dovolené přímo letí, zvlášť poslední 2 dny. A já bych ho nejraději zastavila, protože se ještě nechci rozloučit s tím krásným místem. Ale pokud se mi něco nelíbí, zdá se mi, že se čas vleče, přestože vím, že tomu tak není. Například při čekání v čekárně u lékaře. Když si s sebou vezmu čtení, je vše v pohodě. Prostě se jen nenudím.

Je to samozřejmě pocit. Čas (sám o sobě) je konstantní; je to fyzikální veličina, kterou si lidé stanovili, aby jim usnadňovala život. Rozdílné je vnímání času jednotlivci. Myslím, že toto bádání je zbytečné. Každý přece ví, že čas mu ubíhá různě v závislosti na momentální situaci, tedy nejen na věku. „Čas si vymysleli lidé, aby věděli odkdy, dokdy a co za to.“ Jan Werich

Když to vezmu podle sebe, jsem ráda, když se pořád něco děje, když to má smysl, strávit čas s dětmi, jít na plavání, zahradnicit, na zábavu, či do divadla, setkání s přáteli v klubu, či jednotlivci, toulky se psy,mě baví různorodost, pak chvili si vychutnat samotu. Jedno a to samé opakující je unavující a člověk snadno upadne rychle do pasivity. Ale nestihnu víc, než co čas dovolí a co zvládnu.

Řekla bych, že vnímání času je velmi individuální a relativní. Bez námi určených milníků by vlastně neexistoval. Nejvíc se vleče to, co nás nebaví. Když dělám, co mě těší, utíká velmi rychle.

Řekla bych, že se to možná řídí skutečně těmi událostmi během života. Když jsme mladí, objevujeme svět a denně událostí je nespočet. Taky máme víc elánu...jak člověk stárne, množství událostí ubývá. A k té nedočkavosti dětí: nejlepší je, když vyjíždíte autem z parkoviště na dovolenou k moři a sotva nastartujete a ujedete pár metrů, zezadu se ozve: KDY UŽ TAM BUDEEEM ??? :-))