„Kritiku literární, budeš psát o básnících a jejich díle tak, jak to potřebuje list a partaj, která tě najala. Budeš velebit literáty partaje, jež si tě vydržuje, a zepsuješ básníky, kteří se hlásí jinam. Nejsi tady proto, abys sloužil kultuře, nýbrž partaji. Budeš literárním podomkem politiky: buď budeš glajchšaltován, nebo táhni.“
Tak tohle napsal v roce 1935 Karel Čapek, ostrý kritik tehdejších politických poměrů. S podivem dnes můžeme konstatovat, že jeho myšlenky jsou i po osmdesáti čtyřech letech stále aktuální. A můžeme je bez váhání zobecnit, protože sahají hodně daleko za jeho dobu.
Politika je, jak se zdá, stále stejná. Čistá i špinavá. Partajničení, honba za vysokými posty, které zaručují blahobytný život, značkování lidí podle jejich názorů, černobílé vidění světa. Taková partaj potřebuje ke svému správnému profilování ovládnout veřejné mínění. K tomu slouží především nejrůznější média. Dnes už nefrčí noviny, jako za Čapkovy doby. Daleko působivější je televize a výdobytek digitální doby – počítače a s nimi spojené nejrůznější sociální sítě. A vůbec nejlepší je získat na svou stranu, na stranu té jediné pravdy, nějakou známou a oblíbenou tvář. Hlavně hodně těchto tváří, neboť v množství je síla a k tomu množství už není problém přiřadit nějakou tu velkou pravdu. No, a kdo je dnes nejvíce znám a u velké masy lidí oblíben, to je umělec. Zejména herec, který k oné mase lidí promlouvá prostřednictvím obrazovky televize z množství filmů, ať už dobrých, či špatných a také z množství seriálů, také buď dobrých, nebo nic neříkajících. Proč ne, vždyť lidé chtějí příběhy, s kterými mohou často identifikovat své životy. A právě některé, všeobecně známé tváře, se velmi rády vtělují do hrdinné role tribunů lidu a jako svůj rozumový vedlejšák si osobují právo říkat té velké divácké obci, jak se má chovat, komu má věřit a jak má žít. Svatá prostoto!
Ještě k významu slova glajchšaltování. Toto slovo bohužel nějak vymizelo z našeho slovníku. Znamená to jednostranné a násilné usměrňování ke strohé jednotě a uniformitě názorů. Stačí si pustit televizní zprávy na různých stanicích.
Když poslouchám, nebo čtu moudré proslovy některých našich politiků, umělců nebo dnes velmi oblíbených mladých aktivistů, kteří toho o životě sice moc nevědí, ale mluví tak, jak si to přejí ti starší a znalejší, kteří tahají za nitky jako jejich loutkovodiči, tak mám takový až blbý dojem, že jsem tím vším permanentně glajchšaltován.
Nová totalita se dere na světlo boží. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Že by podobnost čistě náhodná?
Nechci však být v dnešní neuspořádané, až silně dekadentní době zarytým pesimistou. Když se podívám vzhůru k nebi, tak si uvědomím, že mraky, které se tak často honí po obloze či po naší široké politické scéně, tam přece pořád být nemohou. Je to jednoduchá logická úvaha. Vždyť nad mraky přece stále září slunce.
